Země třetího světa, rozvojové země, v podstatě celá Afrika, často označovaná za ztracený kontinent. Ačkoli do nejchudších oblastí světa připlouvají další a další finanční a jiné injekce, které si kladou za cíl zlepšit tamní situaci a napomoci rozvoji, výsledek se stále nedostavil. A ani nedostaví, dokud se budou vlády bránit kapitalismu se základem v jasně vymezených soukromých vlastnických právech. Celou knihu tomuto tématu věnoval švédský autor Johan Norberg, já si z ní dovolím vyjmout jednu konkrétní část o důležitém aspektu systémů založených na silném, všudypřítomném státu, tedy systémů opačných ke kapitalismu. Tímto aspektem je byrokracie.
Byrokracie ničí podnikatelské prostředí, přičemž podnikání, především to drobné, může být užitečnou cestou z chudoby. Chudí lidé, kterým není možnost podnikání jakkoli odepírána, začínají zakládat drobné podniky, postupnými investicemi je udržují při životě a dále rozšiřují. Pokud se jim zadaří, otevře se jim nový svět plný doposud nevídaných možností k uplatnění své dosavadní podnikatelské činnosti. S rozšiřováním podniku a vůbec i se začátky samotného podnikání však souvisí mimojiné důležitá podmínka – formální vlastnická práva ke zdrojům nutným k podnikatelské činnosti.
Abych byl konkrétní, využiji dílo pana Norberga:
V peru bylo k získání právního titulu k domu, který byl postaven na veřejném pozemku, potřeba 207 různých administrativních úkonů na 52 různých úřadech. Na každého, kdo se rozhodne legálně založit jednoduchou živnost jako je taxislužba nebo soukromá autobusová služba, čeká 26 měsíců byrokratických procedur. […] Získání licence k provozování továrny se dvěma šicími stroji v kolonii chatrčí v Limě zabralo 289 dní – každý den 6 hodin cesty na úřady, stání ve frontách ve snaze setkat se s těmi správnými úředníky, vyplňování formulářů a čekání na odpověď. Celý proces stál navíc k nutnému času celkem 1 231 USD, což je více než třicetinásobek minimální měsíční mzdy.
Pro chudé, které by jen napadlo se pokusit vlastním úsilím dostat do vyšších společenských vrstev to je mnohdy dostačující, aby je podobné podmínky od záměru podnikat odradily. Co se týče „získání právního titulu k domu“, to s sebou přináší další komplikace. Pakliže se lidé nemohou formálně nazývat vlastníky jakéhokoli majetku, nemohou se ani dovolat právní ochrany či jiné oficiální pomoci. Navíc se v případě domu značně komplikuje situace okolo shánění nových zdrojů – na dům, který vám nepatří, si nepořídíte hypotéku.
Tudy cesta nevede
Aby se těmto procedurám a překážkám vyhnuli, musí mít začínající podnikatelé přátele a známé na správných místech. Tím však jen málokdy disponuje někdo jiný než již bohatí a mocní v dané zemi, kteří si soustavně vytvářejí potřebné kontakty. Ostatní jsou tak nuceni odejít do „šedé zóny“, tedy podnikat nelegálně. Pakliže se však chtějí vyhnout úřadům, musí jejich podnik být skutečně drobný, nesmí se propagovat reklamou, o úsporách z rozsahu si mohou nechat zdát. Takový systém pak nemůže vypadat jinak, než jak jej popisuje Norberg:
V rozvojových zemích má pouze elita kontakty, které jí dovolují zapojit se do moderní ekonomické činnosti. Kapitalismus bez vlastnických práv se stává kapitalismem pouze pro elity. Miliony schopných a podnikavých lidí, kteří by se mohli stát podnikateli budoucnosti, jsou uvězněni v chudobě.
Veškeré citace jsou z knihy Johana Norberga, Globalizace, kap. 2.4 Vlastnická práva – v zájmu chudých.
Originální článek naleznete zde: