Bylo, nebylo, milé děti. Žil v jedné pohádkové zemi převelice vykutálený pantáta. Dlouho objímal kmeny stromů v dalekém lese, ze kterých čerpal životní sílu, koupal se v křišťálově čisté tůňce, kde získal vzácný charakter a ve své chaloupce vařil ovocné léčivé lektvary, které mu daly dar nadpozemské moudrosti.
I vydal se jednoho dne pantáta do velikého města, kde právě rozvěšovali černá sukna, neboť smutek zde vládl převeliký. Závoje chudoby a nuzoty vlály nad hlavami nešťastných obyvatel, děti žebraly o jídlo a starci umírali kolem cest. Nikdo nepracoval, dav všeho lidu stál na náměstí před královským palácem a čekal na rozdávání zbytků od panské večeře.
Tu najednou předstoupil před shromáždění pantáta Eman: „Ptám se vás, lidé, proč toliko chmur hyzdí vaše tváře? Proč pláč a křik plaší vaši blahobytnou budoucnost? Proč se vaše ruce zatínají v pěst, místo aby svíraly pluhy, kosy nebo kladiva při činorodé práci?“
„Inu tak,“ vystoupil z davu nejodvážnější mladík, „máme zde prapodivného krále, který nám sliboval, ano, že bude líp. Stačí prý jen když budeme více pracovat a více zlaťáků nosit do společné truhlice fungujícího království, jistot a šťastných zítřků. Moudrý král se svými rádci pak prý spravedlivě rozdělí každému podle jeho potřeb, každému podle jeho zásluh. Ale truhlice byla děravá a zlaťáky se ztratily … nikdo neví kam. My už nosili veškerý svůj výdělek do truhlice a tak nemáme ani sami co jíst, ani za co alespoň děti nakrmit či starcům ulevit!“
Tak hněvem spravedlivým zaplál náš pantáta hrdina a vydal se v čele průvodu na královský palác děravou truhlu hledat. Slovem ostrým jako břitva nechal stráže zcepenět, čarodějnou hůlkou ze svých milovaných stromů položil každého, kdo se mu na odpor postavil – až sám došel do sklepní pokladnice, kde na staré bedně seděl udivený král.
„Kde je zlato, těžce vydřené krví a potem hladových nuzáků z podzámčí? Kde je jejich radostná budoucnost a spokojené životy?!“ obořil se pantáta hrubým hlasem na sedícího mocipána.
„V prdeli,“ odvětil klidně vládce a ukázal pantátovi bezednou truhlici, pod kterou bylo několikero pytlů se jmény rádců a dvorní vrchnosti. „Tak to v našem království máme podle zákona a ten se musí dodržovat! Jen ti hlupáci na náměstí neví, že truhlice prostě nemá dno. A ty, Emane, to taky vědět nebudeš, nebo pojedeš zpátky do Vidlákova na hnůj!“
A tak druhého dne vystoupil dvorní pán Eman před shromážděné davy a pravil: „Přátelé drazí, viděl jsem naši společnou truhlici. Dno má sice malinko vetché, ale díra vidět není. Dokonce jsem zahlédl i zlatavý záblesk. Já nyní osobně budu na truhlici dohlížet, obětuji svůj nuzný život dvorní službě a zlaťáky ze svého výdělku do ní rád každého měsíce v úplňku odsypu až ji společně konečně naplníme!“
Potom se pantáta se svou panímámou přestěhovali z chaloupky do královského paláce a pokud neumřeli, žijí si tam spokojeně dodnes. A že žádnou truhlici beze dna nikdy nemohou naplnit? I vy malí šťouralové! … Dobrou noc!
Psáno pro a více na: pravyprostor.cz (diskuse bez registrace)
Karel Kříž vyšlo na:
Jak pantáta Eman chtěl děravou truhlu naplnit