Jsme vedeni k pochopení, že vzestup USA k nastolení unipolárního světa ztratil ‚hybnost‘, takže tedy s brbláním ustupují mulitipolárnímu světu: což je něco jako návrat ke ‚koncertu‘ národů z devatenáctého století (nebo k významné polaritě – když už velikost není primárně určující). A že Trump se pokouší časy hegemonie USA prostě jen prodloužit – ač odlišnými prostředky, v nichž řekněme přijímá zjevně bizarní a občas kontraproduktivní kroky a vyjádření, která uvádějí americký zahraničně politický establishment k zuřivosti.
Díváme se na to ale správně? Možná je Trump spíš Švejk. Možná, že potřebuje postupovat ke svým cílům jako Švejk, místo aby šel přímo plnou parou za svým cílem, poslechne a běhá kolem Putimi, protože je předmětem soustředěných politických útoků.
V Rusku si mnozí myslí, že to vyhlášení Amerika v první řadě znamená, že ‚zvoní umíráček‘ tomu projektu globalistického ‚Impéria‘, kterému dává vale, a vrací se k zaměření na vnitřní situaci v Americe a na problémy, kterým čelí USA (tj. návrat k nějakému typu ne-intervencionistického konzervatismu, který představuje Pat Buchanan, jaký ale nenávidí američtí neoconi, a jsou odhodláni jej zcela zničit – protože by to znamenalo zrušení ‚impéria‘).
Z praktického hlediska by se dalo na Obamu nahlížet jako, jak někteří v Moskvě naznačují, takového Gorbačova Amerického režimu (tj. muže, který začal s ústupem z určitých odlehlejších výsep Impéria); a Trump je potom takovou analogií Jelcinova režimu: (tj. prezident, který se zaměřil zase na vnitřní arénu a na snížení břemene republik, které tvořívaly části Sovětského svazu).
Jak ten ústup, tak ta přestavba doma se ukázaly být přetěžké. A pro Rusko to nevyšlo moc dobře.
Motivy Trumpova zaměření na Čínu jako na nepřátelského protihráče jsou jasné: Poslouží to jednoduché a u Američanů populární povídačce, že ten relativní úpadek Amerik je vinou Číny, která krade ‚naše‘ joby a naše intelektuální vlastnictví. Poskytuje to i jednoznačného nepřítele, který kulturně ohrožuje ‚náš‘ způsob života a poskytuje to i řešení: ‚Vezmeme si zpět svou ekonomiku.‘
Co ale není jasné, zda Trump opravdu odporuje postupu směrem k řádu podle principu koncertu národů. Když ale Trump ví, jak neoconi a liberální humanitární bombarďáci dostávali hysterii z Pata Buchanana s jeho politikou hledění si svého (a skepse k zahraničním intervencím), tak by od Trumpa nebylo moudré, aby podobné sklony přiznal, i když je má. Tudíž postupuje ke svému cíli oklikou vyhovujíc požadavkům jako Švejk a kroužící kolem Putimi.
Je tudíž Trumpova vstřícnost k Rusku (zatímco je Čína démonizována) prostě jen Mackinderovským pokusem vzájemně rozdělit Rusko a Čínu, aby Trump mohl své zájmy prosazovat v trojúhelníku mezi rozděleným Ruskem a Čínou – což by tudíž bylo součástí projektu pokračující hegemonie USA – nebo je to jinak? Nebo to má jiný účel? Je konec konců dost zjevné, že takto průhledná lest k metodě rozděl a panuj, nikdy fungovat nebude, pokud budou fungovat úzké osobní vztahy mezi prezidentem Xim a Putinem. Pro oba vůdce je taková triangulace průhledná a oba pohlíží na ‚koncert‘ multipolárního světa jako na inciativu, které je pro jejich státy existenčně základním požadavkem.
Nebo je Trumpovo pokračující úsilí o sblížení s Ruskem něčím, co je spojeno s jeho pochopením, jak by USA mohly potichu přejít z režimu neudržitelně přerostlého impéria do něčeho menšího v rámci multipolárního světa?
Proč by Trump mohl chtít – i nepřímo a skrytě – takový přechod podporovat? No, když doufáte, že odejdete z jedné z nejproblematičtějších výsep impéria, tak nechcete být hned zataženi zpět další válkou, ještě než si stihnete zabalit kufry – jedním ze zjevných příkladů je Střední východ.
A když to Trump eskaluje vůči Íránu, tak apeluje jak na tu složku hlubokého státu vyznávající globalistickou ‚reálpolitiku‘, tak na liberální bombarďáky, kteří takové intervence podporují pod vlajkou ‚nejvyšších morálních hodnot‘, kteří ale také zkouší globalizaci nějak konsolidovat. Je Trumpova taktika – při každé příležitosti zlořečit Íránu – nějakým švejkovským úsilím neutralizovat globalisty (když ví, že nemůže postupovat otevřeně jako Pat Buchanan)?
Trump ví, že jeho voličská základna je v podstatě představována izolacionisty a chce už s válkami ‚navždy‘ skoncovat. Kampaň vedl přesně na tomto slibu. Je ten ‚maximální tlak‘ a hrozba války ve skutečnosti náhražkou za skutečnou válku? Přitom spolu s tím uklidňuje Izrael, i když v podstatě s Íránem vede vyjednávání, ovšem ‚ne u stolu‘ (tj. boří to, co dělal Obami, když zkoušel usmíření u stolu – čímž ale zrušil pocit bezpečnosti jak u Izraele, tak u států ze Zálivu).
Írán vypadá, že si to myslí, ani vůdci Íránu ani Hizbolláhu si tak nějak intuitivně nemysleli, že by napětí s Íránem mohlo přerůst do války. V takových hrátkách hraje klíčovou roli Rusko: to – aspoň prozatím – zkouší nějak ‚balancovat‘ mezi Íránem a Izraelem. Jenže není to přesně to, jak by koncert národů měl fungovat?
Takže když mluvíme o Trumpově geo-politické ‚strategii‘, tak tím myslíme propletenou strategii v první řadě si udržet podporu klíčové voličské základny: samozřejmě prý bídníků, ale také AIPAC a evangelíků (25% voličstva tvrdí, že jsou evangelíci, a těch, co uvěřili doslovné eschatologické víře, k níž patří Velký Izrael v kontextu Spásy), a zadruhé oslabit kruhy v zámořských státech, které podporují globalismus a snaží se o užší vztahy s USA. To v podstatě posiluje ty strany, které silné vztahy s Amerikou nechtějí, a v důsledku toho mají jasný zájem na multipolárním světě.
Kam se na světě podíváte, tam americké politiky posilují suverenisty: tj. v Íránu, Rusku a v Číně. Je to prostě paradoxní – nebo je to úmyslné? Jak uvedl jeden ruský myslitel: „Trumpovy konzervativní sklony a hluboká náchylnost k izolacionismu jej staví do pozice, v níž je objektivně našim spojencem (tj. spojencem Ruska a Číny). Je tím, kdo zařizuje realizaci našeho projektu.“
Chápe to Írán také? Možná, ale pokud by tomu tak bylo, tak by to dost pomohlo íránské geo-strategii. Nevyžadovalo by to od Íránu, aby se podřídil regionálnímu mocenskému uspořádání (s čímž by nikdy nesouhlasil).
Sedmiletá íránsko-irácká válka nechala revoluci nedotčenou, ale obyvatelstvo bylo válkou znavené. Tato válka však íránské vedení naučila, že je nutno vyhýbat se konvenční válce a místo ní své síly připravovat na novou generaci nekonvenčních konfliktů – vedených radši dál od domova a pečlivě je kalibrovat tak, aby se pokud možno vyhnuli přímému střetu se státem nebo jeho lidem.
A stejně, jako vidí američtí evangelíci příchod Velkého Izraele jako eschatologickou nezbytnost, tak i zakladatelé Islámské republiky Íránu vyznávají eschatologii (Jafariho školy, nazvanou podle šestého imáma Ja’far al-Sadiqa), která Jeruzalém uvádí jako centrum návratu Mahdího a zřízení islámské vlády nad světem – jak to slíbil Prorok Mohammed. Jak podle proroctví sunnitů, tak šíitů se bude armáda vyslaná k dobytí Jeruzaléma skládat převážně, ne však výlučně, z lidí z regionu Íránu, kdy Íránci budou v této události mít velkou a důležitou roli. Ano: máme tu téměř přesně protichůdnou symetrii mezi hebrejskou a islámskou eschatologií.
Role Ruska jako toho, kdo udržuje ‚rovnováhu‘ tudíž nepřekvapuje. No ale tak by asi měl koncert národů fungovat. Bude ale tak fungovat? Nebo to skončí stejně katastrofálně jako Jelcinovy snahy kolapsem americké ekonomiky?
Přechod od unipolárního ‚řádu‘ na koncert mnoha pólů (mezi nimiž Írán, Turecko a Indie budou podle předpokladů osami různých pólů) je dost komplikovaným procesem. Značná část íránského vedení (ale asi ne prezident Rouhani) si v principu asi myslí, že by byl moc dobrý nápad, kdyby si Američané začali hledět svého a vypadli. Takto to ale určitě nevidí Izrael.
Přes všechny jednostranné Trumpovy ‚dárky‘ Izraeli (Jeruzalém jako hlavní město, Golany jako součást Izraele, osady nejsou ilegální atd.), tak Izrael propadá pocitu existenčního strachu a osamělosti. Je tudíž čím dál křehčí – a ve skutečností je čím dál méně pravděpodobná rovnováha – kterou se Trump (se skrytou pomocí prezidenta Putina) pokouší nastolit.
Mohlo by se to docela dobře zhroutit a s tím i Trampovy naděje na ‚čistý‘ odchod: aby odešel ze Středního východu, aby měl volné ruce věnovat se svým vlastním věcem.
A ještě konečná spekulace: Je to trochu podobné tomu, jak to bude probíhat mezi Trumpem a Xim (tj. hra bude analogická té s Íránem)? Pokouší se Trump vyvíjet maximální tlak a hrozby Studenou válkou vůči Číně, aby podstrčil nějakou náhradu za vojenskou válku, kterou by rádi mnozí z těch z hlubokého státu od něj chtěli, aby vybojoval, což ale Trump nemá v úmyslu dělat?
Existuje snad nějaké tiché porozumění, kdy Čína kolaboruje s Trumpem na prasknutí bubliny akciových trhů v USA (Čína hraje svou roli v Trumpově tržní manipulaci velmi dobře – když ta obchodní dohoda je vždy ‚skoro hotová‘), přičemž Trump na oplátku zkouší vyřadit Hong Kong jako ‚velký problém‘? Všechno je to typ kšeftování, které má v ‚dobrém koncertu národů‘ své místo.
A je americký Kongres i s návrhy zákonů z obou komor zaměřených na to, aby se Hong Kong vrátil na stůl jako problém skutečným záměrem návrhu, nebo je to zaměřené na zničení skryté kolaborace Trumpa při vytváření multipolárního světového řádu?
November 25, 2019
© Photo: Wikimedia
Zdroj: https://www.strategic-culture.org/news/2019/11/25/is-trump-a-covert-ally-to-the-multipolar-order/