Jiří Štěpán: Dotace na kulturu aneb pokrytectví

Překvapivě velký počet lidí mi dává zapravdu, že by stát neměl plýtvat penězi na dotacích a zvláště pak do neprosperujících oblastí. Tedy, souhlasí do doby, než zmíním to, že by samozřejmě neměla být dotována ani kultura. V té chvíli se v jejich očích stávám největším nepřítelem umění, buranským čtenářem bulváru a materialistickým zaslepencem, který by nechal chudáky nezávislé umělce zemřít hlady a jejich tvorbu zadupal do země.

První dvě označení mohu, troufám si říct, lehce vyvrátit seznamy četby, zhlédnutých filmů a naposlouchané hudby. To třetí se budu snažit vyvrátit v tomto článku, alespoň částečně.

Už jen to, že někdo, kdo si říká nezávislý umělec, požaduje od státu (a tedy bez výjimky všech jeho občanů, na nichž je tím pádem závislý) financování své tvorby, je vrchol pokrytectví a já osobně bych se cítil vyloženě trapně, kdybych měl tvořit za peníze lidí, kteří o mně v životě neslyšeli a pravděpodobně na tom ani nechtějí nic měnit.

Je třeba si uvědomit, že umělec si stejně jako každý jiný člověk vybral své povolání svobodně (ano, třeba i na základě výrazného talentu, který ho k tomu předurčuje, ale ten musí prokázat i úspěšní lidé v „civilních profesích“) a měl by při této volbě zvážit, zda se svou tvorbou dokáže uživit.

Pokud tomu tak není, asi by bylo vhodné najít si jiný zdroj obživy a svou tvorbu provozovat ve volném čase (a tím získat i větší nezávislost na obecném vkusu přijímání díla veřejností), tak jako to dělali například T. S. Eliot (bankovní úředník), Paul Gaugain (obchodník s cennými papíry), Phillip Glass (taxikář) či James Joyce (učitel jazyků).

Stejně tak pokud do nějakého avantgardního divadla chodí průměrně dva lidé týdně, je hloupost dotovat velké sály a jejich každodenní provoz. Tvůrci holt budou muset provozovat své umění jako koníček v odpovídajících prostorách, kde si časem mohou vytvořit diváckou základnu, která o jejich výjimečnosti dá vědět světu.

A také rád bych věděl, jakým způsobem se stal pověřený státní úředník rozhodující o penězích a umělcích, kterým budou přiděleny, jakýmsi arbitrem kvality, který ví mnohem lépe než já, komu mé peníze pomůžou.

Jak jen to jde, snažím se co nejefektivněji podporovat umělce jak svými penězi (koupí alba nebo lístku na koncert kapely, knihy či lístku do divadla), tak i recenzí a doporučením ostatním lidem. A většinou jsou to věci mainstreamovému vkusu na míle vzdálené (jak už asi čtenáři mého blogu zjistili) a zároveň vzniklé bez přijetí státních dotací.

Jako příklad, že kvalitní počiny lze dělat i bez dotací a žebrání u státní pokladny, mohu uvést labely Silver rocket nebo Mama mrda maso, kluby Vrah nebo 007, nakladatelství Za tratí nebo Polí5. Jen musí mít člověk odvahu jít s kůží na trh, dát všanc své peníze (nebo si sehnat mecenáše) a hlavně poctivě a tvrdě pracovat, tak jako v jakémkoliv jiném podnikání.

Po této větě vcelku jistě přijde námitka, že umění a kultura nejsou zboží a umělec nemůže tvořit kvalitní kulturu za peníze. Co pak takový Michelangelo? Nebo Charlie Chaplin? Co Beethoven a Mozart? Ti všichni tvořili převážně na zakázku, pro peníze. Nebo to nebyla kvalitní kultura?

Tím rozhodně netvrdím, že kvalita kultury se dá určit podle toho, kolik lidí za ni platí. Tvrdím, že umělec musí umět odhadnout, kolik lidí jeho tvorba zajímá a podle toho přizpůsobit i svou činnost.

Dále slýchám častou námitku, že pokud přestaneme dotovat umění, lidé budou číst jen bulvár a sledovat telenovely. To odmítám už z principu a přirozenosti lidské povahy. Jelikož zde vždy budou lidé, kterým se bude líbit něco jiného než většině. A ti buď začnou sami něco tvořit, nebo alespoň umělce podpoří dle své úvahy a možností.

Pokud tomu tak není a můj úsudek o lidské tvořivosti a nadšení pro věc je mylný, tak to současné kvalitní dotované umění obdivuje jen banda pokryteckých snobů, které ono umění vůbec nezajímá a ani je nepoznamenalo. A není ho tedy ani třeba…