Nikdy jste neslyšeli o pirátské lodi jednoho člověka.
Piráti, aby úspěšně drancovali a loupili, tak pracovali společně.
Průměrná pirátská loď karibského typu z dávných časů během 17. a 18. století obnášela 80 pirátů a některé pirátské posádky dosahovaly i stovek mužů.
Ovšem o pirátech není známo, že by to byli nějak řádu poslušní lidé.
Jak ti křupani, kteří si nic nedělali ani z vraždy, mohli vzájemně spolupracovat na tom, aby ohromně vyzbrojená obchodní plavidla oloupili o zboží? A jak si mohl být jeden pirát jist, že mu jeho tvrdou práci prostě neuloupí rivalové nebo mu jí nevyvlastní kapitán?
Karibské pirátství bylo efektivní a ziskové, řekneme-li to krátce, protože si vytvořili efektivní právní systém. Pirátské lodi byly něco na způsob malých plovoucích vlád.
A ač byli piráti jasně strašní na jiné, tak vnitřně mezi sebou měli ve skutečnosti spravedlivý a efektivní systém vlády.
Každá loď si sestavila své vlastní stanovy. Ty v podstatě tvořily veřejnou správu na palubě každé lodi.
V knize od Davida Friedmana, Petera T. Leesona a Davida Skarbeka – Právní systémy velice odlišné od našeho vlastního jsou typické stanovy uvedeny jako příklad.
Lodě vezly hory střelného prachu, takže zbloudilá kule nebo sek šavlí by mohl celou loď vyhodit do povětří. Tudíž předpisy stanovovaly, že všechny souboje se musí vyřešit na pevnině mečem a pistolí, ne však na lodi.
Trestem za opuštění lodi nebo postavení během bitvy byla smrt nebo vysazení na pustém ostrově. K tomu samému došlo za defraudaci společnosti, když došlo na dělení kořisti.
Okradení spolu-piráta znamenalo uříznutí nosu nebo uší. Pak byl vysazen „mimo neobydlené prostory, tudíž někde, kde si mohl být jist, že mu s těmi těžkostmi pomohou.“
Na konkrétní pirátské lodi bylo zakázáno i hráčství a brzy byla večerka. Světla se zhasínala v 8 hodin večer a jakékoliv další popíjení a blbnutí se muselo dělat mimo palubu. A na loď se k sexuálním radovánkám nesměly přivádět žádné ženy. Tato pravidla pomáhala v první řadě bránit vzniku konfliktů.
Pistole a šavle se musely udržovat čisté a bojeschopné.
Piráti měli také pracovní pojištění už dávno před tím, než údajně vzniklo díky odborům. Piráti, co ztratili končetiny, byli zmrzačeni nebo utrpěli mrzačící zranění, dostávali „800 dolarů z veřejných fondů.“ Ty se rozdělily všem zraněným pirátům předtím, než se zbytek kořisti rovnoměrně rozdělil.
A i hudebníci dostávali nedělní příplatek.
Tyto předpisy prosazoval staršina a ten, stejně jako kapitán, byl volen v demokratické volbě pirátskou posádkou. Ten mohl být většinovým hlasováním odvolán a potrestán, pokud zneužil svých pravomocí.
Mnoho pirátů byli bývalí námořníci z obchodních lodí, kteří měli pocit, že byli svými bývalými důstojníky vykořisťováni, podváděni nebo zneužíváni. Kvůli tomu piráti rozložili pravomoci mezi posádku dost rovnoměrně, kdy ve všem byly vzájemné kontroly a vyvažování pravomocí. Většina mohla vždy odvolat a zvolit nového kapitána nebo staršinu.
Staršina měl v mnoha ohledech větší pravomoci než kapitán.
Kapitál to ve skutečnosti vedl jen při „štvanici nebo v bitvě“. Měl roli vojenského velitele k vedení efektivního pirátství. Musel být dost smělý, aby jim opatřil kořist, ale ne tak agresivní, aby je nechal pozabíjet. A musel být dost dobrý stratég, aby zaskočil obchodní lodi, které moc dobře věděly, že jim hrozí pirátství.
Toto dobře organizované právo mezi piráty jim umožnilo kooperaci a při každém zátahu z jedné plavby vydělat tolik, co standardní námořník vydělal za dvacet nebo třicet let.
Piráti měli také své metody jak ochránit své občany před rozhněvanými vládami.
Filmy líčí piráty, jak většinu posádku nechávají sloužit z donucení. To byla chytrá pirátská propaganda. Dávala pirátům, které chytili, příležitost stavět účinnou obhajobu své činnosti na tvrzení: Oni mě k tomu donutili!
Piráti část lidí donutili, aby vstoupili do jejich posádek, takže soudy přijaly politiku omilostňování mužů, kteří mohli prokázat, že byli k pirátství nuceni.
Někteří chycení obchodní námořníci, kteří se k pirátům chtěli přidat, si vzali kapitána bokem a požádali ho, aby s nimi uspořádal show přinucení k pirátství. Pak, pokud byl takový obchodní lodník zase chycen a souzen za pirátství, mohl se odvolat na věrohodné svědky z jeho vlastní obchodní lodi, kteří to viděli, jak byl zotročen piráty.
Nikdo neměl dojem, že by se pirátské posádky skládaly z dobrých lidí. Nebylo tam žádné očekávání ctnostného jednání od těch, co to měli na starosti. Tak tedy stanovili řádný systém, který vůdce vedl k odpovědnosti.
Kapitáni a staršinové museli svoji funkci plnit spravedlivě a efektivně – přinejmenším podle většiny – nebo přišli o svoji pozici a extra platby, které za ni měli. I vůdci podléhali pravidlům a mohli být postaveni před porotu druhů pirátů, pokud je překročili.
Pirátská loď byla dobrovolnou veřejnou správou. Každý se tam přidal ze své vlastní svobodné vůle (kromě zřídkavých odvedenců) a předem s těmi pravidla souhlasil. Řekli jim, jaká jsou jejich práva a pravomoci, co mají právo za různých okolností dělat, jak se vyřeší nespravedlnosti a dokonce za jakých okolností se mohou účastnit s touto společností cest.
Bylo ve vlastním zájmu každého piráta tato pravidla dodržovat, zabraňovat konfliktům a vyhýbat se trestu. Odměny byly ohromné.
Je zajímavé, že takoví zjevně špatní lidé mohli společně zformovat tak efektivní systém veřejné správy. Nechválím piráty za to, co dělali ne-pirátům. Jen si myslím, že to dokazuje, že je možné navrhnout dobrovolný právní systém, který nebude spoléhat na to, že u moci musí být dobří lidé.
By Joe Jarvis – May 18, 2020