Nedávno jsem psal o pěti velkých chybách, kterých se Karel Schwarzenberg dopustil. Od čtenářů jsem dostal ještě pár dalších tipů. Ale pak jsem si uvědomil, že „kníže“ udělal ještě jednu chybu. Největší ze všech.
Oč se jedná?
Podívejme se na některé sliby, které Schwarzenbergova strana TOP 09 učinila voličům před volbami v roce 2010:
Slib: Vyrovnaného rozpočtu je možné dosáhnout pouze za předpokladu, že vláda provede zásadní změny v těch výdajích státu, které jsou dnes určeny zákonem, tedy v tzv. mandatorních výdajích. Bez ohledu na to, jak rychle se bude svět zotavovat z ekonomické krize, je před vládou bezodkladný úkol – v krátké dobězlikvidovat zhruba osmdesátimiliardový strukturální deficit, kterým jsou naše veřejné rozpočty zatíženy.
Slib: Další výraznou výdajovou položkou, která musí být snížena, jsou výdaje vládní spotřeby. Jde zejména o mzdové náklady rozpočtové sféry a provozní výdaje jednotlivých kapitol státní správy. Vláda je odhodlánasnížit během svého funkčního období tyto výdaje o 20 %, aniž by přitom utrpěla úroveň veřejných služeb. Nepůjde pouze o plošné snižování, ale o zvyšování efektivity souběžně s rušením zbytečných či přebujelých agend státní správy. Nemilosrdný fiskální tlak na jednotlivé instituce bude v tomto procesu zásadním nástrojem k dosažení cíle.
Slib: Vláda nechce daně zvyšovat, proto musí velmi rozhodně snižovat rozpočtové výdaje.
Slib: Zavazujeme se, že nevstoupíme do vlády, která nebude likvidovat deficit veřejných rozpočtů a nebude razantně snižovat výdaje státu.
Slib: Vláda zavede systém jednoho inkasního místa pro výběr daně z příjmů, sociálního a zdravotního pojištění, kam bude poplatník odvádět jednu částku vypočtenou z jednoho základu, uvedenou na jednom formuláři. Administrativa pak již zajistí distribuci příslušných částek na účty příslušných institucí. Výsledkem budesnížení nákladů na správu přímých daní a odvodů jak u státu, tak u daňových poplatníků v řádu desítek procent.
Slib: Má-li [poplatník]rodiče pobírající starobní důchod, je z jeho účtu rodičům pravidelně odesílána částka ve výši 2 %.
Všechny tyto zásadní sliby, které stály za volebním úspěchem TOP 09, byly následně opuštěny. „Topka“ udělala na své voliče dlouhý nos, vysmála se jim a sáhla jim do kapes prostřednictvím třinácti zvýšených daňových sazeb. Nedošlo k žádnému skutečnému snižování výdajů. Celkové výdaje vládních institucí byly v roce 2011 jen o 0,51 % nižší ve srovnání s rokem 2010; v roce 2012 již výdaje opět rostly.
Tolik tedy ke slibům, že stát začne šetřit.
Lze pochopit, že v politice je nutné někdy porušit předvolební sliby, pokud se zásadně a nečekaně změní situace. V tomto případě se však nic tak docela nečekaného nestalo. Snad jen prognózy a analýzy ministerstva financí vycházely mimořádně špatně. Ještě mizerněji než obyčejně.
Kdyby toto ždímání daňových poplatníků aspoň k něčemu bylo. Kdyby aspoň pomohlo dát veřejné finance do pořádku. Ale nepomohlo.
V roce 2010 činil veřejný dluh Česka 37,8 % hrubého domácího produktu. V současné době (začátek února 2013), po několika letech vlády rozpočtové odpovědnosti, je český veřejný dluh více než 45,6 procenta HDP. Výmluvy na krizi jsou nesmysl. Žádná nebyla. Český stát nemusel sanovat banky, nečelil krizi veřejných financí, úrokové sazby poklesly, což zlevnilo dluhovou službu, česká ekonomika mohla profitovat ze stabilizace světové ekonomiky po krizi roku 2009 – a přesto souhrn všech těchto příznivých okolností nestačil. Pod finančním vedením „konzervativní pravicové proevropské“ strany se propadáme do marasmu.
TOP 09 dokázala zvyšovat daně a současně dále zvyšovat státní dluh. To je skutečný výsledek její politiky.
Ale ani toto ještě není všechno. Hodně lidí volilo „knížete“, protože se báli nové opoziční smlouvy. Opoziční smlouva z let 1998-2002 může podle některých moderních legend takřka za všechny neduhy dnešní doby. Ó, ta strašná opoziční smlouva.
A nyní se podívejme, co napsal hlavní stratég strany TOP 09 v dubnu 2012:
„Vládu s ČSSD si umím představit, říká místopředseda TOP 09 Kalousek… Kalousek v rozhovoru pro Lidové noviny už mluví o tom, že by si s obtížemi dokázal představit povolební koalici s ČSSD nebo toleranci menšinové vlády socialistů.“
Bylo to konkrétně 7. dubna 2012. Prohlášení bylo publikováno ve vícero médiích, nešlo o kachnu.
Tolerance menšinové vlády ČSSD – není to náhodou totéž, co opoziční smlouva? Není to ta hrůza, před kterou všichni Zemanovi odpůrci varují jako před leprou? Ano, samozřejmě, že je.
Mnozí skalní příznivci „knížete“ toto vše neviděli nebo nechtěli vidět. Ale mnoho kriticky smýšlejících voličů si toho všimlo: Karel Schwarzenberg není předsedou konzervativní pravicové strany. Je předsedou čehosi amorfního, nevypočitatelného, zákeřného. Něčeho, co slibuje jedno a ve skutečnosti dělá něco opačného. Je předsedou organizace, která vyhrožuje opoziční smlouvou a přitom ji sama připravuje (a ani s tím nedělá tajnosti.)
Ale lidé jako celek nejsou hloupí. Mnoho jich nevolilo „knížete“, protože se báli nové opoziční smlouvy TOP 09 s ČSSD. Nebo s KSČM, i tenhle pokus už místopředseda TOP 09 má za sebou. Mnozí lidé nezapomínají.
Schwarzenberg je zkrátka v čele strany, která v případě potřeby zahodí všechny předsevzetí a klidně podepíše opoziční smlouvu nebo velkou koalici. Je předsedou strany, která dělá gumovou politiku a která má gumový program. Strany, které nelze věřit ani „dobrý den“.
A tato jediná chyba převažuje všechny ostatní.
Pavel Kohout vyšlo na novaustava.cz, foto Pavel Kohout na Klubu Reformy.cz s tématem ESM