Tak budeme zase o kousek bezpečnější. Zástupci státu na naši bezpečnost myslí, kudy chodí. Velice jim ležela na srdci zvláště bezpečnost chodců ohrožovaných těmi ukrutníky za volantem. A tak vláda schválila návrh novely silničního zákona, který krom jiného zavádí povinnost chodců nosit za snížené viditelnosti na silnicích mimo obce ochranné prvky. Nebudeš-li mít reflexní pásky či vestu, zaplatíš až 2500 korun.
Podělím se s vámi o jednu zkušenost. Když se mi narodilo první dítko, pod vlivem všech okolních „zkušených“ hlav, které radily „hlídat dítě na každém kroku“ a „nepustit jej z očí“, aby „se nepřizabilo“, se mými nejčastějšími slovy stalo „nesmíš“, „ne“ a „pozor“. Dítko bylo dokonale ukonejšeno pocitem bezpečí; koneckonců máma ho přeci hlídá, tak se nemůže nic stát. Jen jsem se na sekundu otočila zády, rozběhlo se bezhlavě doprostřed silnice a muselo být zachraňováno. Vroucí hrnec na plotně vábil přímo magicky a lákal ke zvrhnutí na hlavu. Vyděšená máma si mohla vyřvat plíce svým „pozor“, ale dítě stejně uhlídat nešlo. Jednou si předsevzalo vyzkoušet, co to asi udělá, když bude na mámina „pozor“ dlabat, a položí dlaň na rozpálenou plotýnku. Nestačili se divit oba, co následovalo.
Ne tak u dětí dalších. Strategie „teď jdu do druhého pokoje, poraď si s tím, jak sám chceš“, se ukázala nečekaně funkční. Sotva se plazící kojenec se prakticky okamžitě naučil mámu následovat, kam se hnula. Namísto toho, aby si máma hlídala hyperaktivní dítě, dítě si ihned začalo hlídat mámu. Podobně funkční se ukázala strategie „je to horké – vyzkoušej si to“. Systémem malých a v zásadě bezpečných pokusů se synek velice rychle naučil, že plotýnka je horká, nůž je ostrý, cizí pes kouše a máma se v pět hodin ráno nebudí, neb tou dobou mívá mizernou náladu.
Není to ovšem žádný převratný objev, má dokonce i název. Ekonomové tomu říkají morální hazard. Jde o to, že lidé pojištění či jinak chránění se chovají méně zodpovědně, než by se chovali, kdyby se o sebe museli starat sami. A tak na sebe i ostatní svým nezodpovědným chováním neštěstí přímo přivolávají. To, na co rodiče i ekonomové přišli už dávno, ovšem zjevně uniká státu. A tak se nás teď stát rozhodl zas o kousek víc postavit do lajny, zregulovat a ochránit.
Výsledek? Děti i dospělí povinně navlečení v reflexních vestách získají falešný pocit bezpečí. Děti si budou hrát přímo uprostřed silnice na slepou bábu, protože „přece mají tu vestu“, tak je „přece žádné auto nemůže přejet“. A zoufalí řidiči budou kriminalizováni za to, že jim nevycválané dítě navlečené ve svítící bundě skočilo z chodníku šipku přímo pod kola – měli ho přece vidět. Čím víc se nás stát snaží ochránit, tím víc z nás jen pěstuje nemyslící kusy skopového, které vyvádějí tím větší život ohrožující voloviny, čím větší je ochrana nad nimi.
Nic proti reflexním vestám. Sama bych bez ní dítě na silnici za tmy nepustila. Stejně tak bez přílby na lyže. Bez páteřního chrániče na koně. Nebo bez autosedačky do auta. Ale rozdíl je v tom, že já jednám na základě informací o nebezpečí, nikoliv na základě zákazu či příkazu. Zákaz a příkaz jenom vzbudí odpor a rebelskou touhu zákon obcházet. Pouze svobodné šíření informací, nikoliv státní Big Brother, může lidi skutečně ochránit. Jenomže šíření informací je přesně to, do čeho se státu nechce.
Typický příklad: Když už selhávaly všechny jiné dostupné léky, předepsala lékařka synovi přípravek z lichořeřišnice. Tedy nafasovala jsem zcela normální recept, se kterým jsem zamířila do zcela normální lékárny. Nešlo o žádné pofiderní placebo kupované u benzínky. Jaké bylo mé podivení – a zděšení – když jsem se na obalu přípravku dočetla památnou větu: „V herbářích se o lichořeřišnici hovoří jako o rostlinném antibiotiku, ale o dalších účincích není možné vzhledem k legislativě EU podat informace“. Ano – EU nám zakazuje mít informace. A nevěříte-li, mrkněte do NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) č. 432/2012 ze 16. května 2012. Zde se dokonce i vysvětluje, proč je zakázáno informace šířit. Prý: „Používání … by vedlo k rozporuplnému a matoucímu pochopení na straně spotřebitelů…“ Přeloženo do češtiny: Nemyslete, neptejte se, plaťte daně, kupujte léky, dávejte vydělat farmaceutickým firmám a státnímu rozpočtu a naivně věřte, že stát vás ochrání sám. A bacha, kdo se moc ptá, je pro systém nebezpečný a tudíž nepohodlný.
pátek 3.4.2015
8:00
(upravené
pátek 3.4.2015
7:28)
|
karma článku:
32.07
|
přečteno
806 x
Markéta Šichtářová vyšlo na:
Kdo moc ví, je nepohodlný (sichtarova)