„To nám rozhodně stačit nebude.“ „Demonstrace určitě bude, je to žalostně málo, ani to nedostačuje úrovni minulého roku.“ „Neprotestujeme jenom proti aktuálnímu stavu, který považujeme za nehorázný a za výsměch celé kulturní obci, ale proti celé tendenci. Ministerstvo kultury neustále testuje práh trpělivosti kulturní obce.“ „To navýšení, které bychom byli schopni akceptovat, je o cca 400 milionů korun navíc.“
Výše uvedené věty padaly v České televizi při rozhovoru s Janem Bělíčkem, spoluautorem petice Zachraňte kulturu 2013. V ní se mimo jiné pod názvem „STOP EKONOMICKÉ CENZUŘE!“ také píše: „My, níže podepsaní, protestujeme proti letošnímu drastickému zkrácení dotací, které Ministerstvo kultury přidělilo na projekty tzv. živé kultury (divadelní a taneční představení, výstavy výtvarného umění, koncerty, vydávání kulturních časopisů a mnohé další). Protestujeme proti dlouhodobému snižování těchto dotací. Tato katastrofální restrikce probíhá bez jakékoliv veřejné diskuse, bez relevantní argumentace, jako kdyby zánik živé kultury měl být v naší zemi samozřejmostí.“ Doporučuji podívat se rozhovor s Bělíčkem, protože tolik kulturně frontální arogance, nahuštěné do několika minut, hned tak nenajdete.
Kulturní obec nazývá vlastní neschopnost zaujmout svou prací takový počet lidí, aby si na sebe vydělala, ekonomickou cenzurou. Přitom je všechno daleko prostší. Kulturní obec je zkrátka příliš veliká na tak malý počet obyvatel, nemá své publikum, resp. má ho málo, a své aktivity by měla uzpůsobit poptávce. Její členové nenabízejí to, co lidé chtějí, a pokud ano, pak pro zjevně velmi malou cílovou skupinu. Přesto po všech ostatních, kteří jejich služby (ano, kultura není nic jiného než jedna ze služeb, stejně jako své služby nabízí švec, kominík, nebo pekař) nevyužívají, chtějí zaplatit svou existenci, nájmy, hypotéky, ošacení, dovolenou, nebo leasing na auto.
Kulturní fronta obecně je u nás frontou zatraceně, ale zatraceně dlouhou. Nezbývá, než aby její řady výrazně prořídly, pokud alespoň některá její část chce svou činnost provozovat dál, a aby si její protagonisté našli své mecenáše z řad soukromých osob či podniků, které jim budou pomáhat. Kultura udržovaná uměle pod taktovkou státu a jeho dotací nakonec stejně není ničím jiným, než jedním z ideologických nástrojů, prostorem pro korupci a zajištění státních zakázek (ano, také v případě kultury placené z veřejných rozpočtů nejde o nic jiného, než o státní zakázky) pro ty, kteří mají k politikům na ministerstvu kultury nejblíže.
Také já považuji současný stav za nehorázný, jenže z principiálně opačného důvodu. Nikoli plátci daní (tentokrát skrze ministerstvo kultury) neustále testují práh trpělivosti kulturní obce, ale kulturní obec testuje práh trpělivosti daňových poplatníků. Pokud si na sebe někdo není schopen vydělat, samozvané představitele kultury nevyjímaje, ať dělá něco jiného. Skutečné kulturní dědictví začíná u každého z nás doma při výchově našich dětí a přenášíme ho z generace na generaci. A na to žádných dotací netřeba.
AKTUÁLNĚ NABÍZÍM TAKÉ ČLÁNEK:
Klausův rozhovor pro Poláky a havlistické novinářské hyeny
.
František Matějka vyšlo na:
Kulturní fronta u nás je zatraceně dlouhá. Hlavně když jde o dotace