On ne saurait faire une omelette sans casser des oeufs. Přeloženo z francouzštiny: „Když děláte omeletu, musíte rozbíjet vejce.“
Těmito slovy v roce 1790 Maximilian Robespierre hájil strašlivou Francouzskou revoluci, jež začala o rok dříve. Tento pečlivý etatista, který neúnavně pracoval na plánování životů druhých, se stal architektem nejkrvavější fáze revoluce – Vlády teroru 1793–94. Robespierre a jeho gilotina rozbíjeli vejce po tisících v marné snaze napasovat na lidi utopickou společnost založenou na svůdném sloganu „svoboda, rovnost, bratrství.”
Netřeba dodávat, že Robespierre nikdy žádnou omeletu nevytvořil. Ani ji nevytvořil žádný z jeho zločinných soudruhů, který vládl v následující dekádě po roce 1789. Pouze Francii zanechali v morálních, politických a ekonomických troskách, zralou pro nástup diktátora Napoleona Bonaparta.
Stejně jako žádnou omeletu nevytvořil Robespierre, nevytvořili ji později ani Lenin, Mao, Pol Pot, Adolf Hitler, ani Benito Mussolini. Vždy jen rozbíjeli vejce.
Francouzská zkušenost je jen jedním z příkladů znepokojivě známé šablony. Můžeme je nazvat levičáky, utopickými socialisty, radikálními intervencionisty, kolektivisty či etatisty. Historie je plná jejich plánů na předělání společnosti podle jejich vizí „obecného blaha“, plánů, které vždy selhávají a které vždy s sebou nesou zabíjení nebo aspoň bídu. Pokud někdy socialismus s konečnou platností zhyne, ponese jeho pomyslný náhrobek nápis: „Zde leží představa stvořená sociálními inženýry přesvědčenými o své vševědoucnosti a realizovaná jejich komisemi. Zanechali po sobě mnoho rozbitých vajíček, ale nikdy nevytvořili žádnou omeletu.”
Každý kolektivistický experiment 20. století byl etatistickými filosofy oslavován jako Zaslíbená zem. “Viděl jsem budoucnost a funguje to,” řekl intelektuál Lincoln Steffens po návratu ze Stalinova Sovětského svazu. John Kenneth Galbraith v New Yorkeru v roce 1984 napsal, že Sovětský svaz učinil obrovský pokrok díky tomu, že dokázal „plně využít“ lidské síly ve srovnání s neefektivním kapitalismem Západu. Vyčerpávající 846 stránková studie „Černá kniha komunismu“ odhaduje, že komunistická ideologie má na svědomí 20 milionů životů zmařených v sovětském „ráji pracujících“. Podobně jsou dokumentovány zmařené životy v dalších komunistických oblastech: 45 až 72 milionů v Číně, 1,3 až 2,3 milionu v Kambodži, 2 miliony v Severní Koreji, 1,7 milionu v Africe, 1,5 milionu in Afghánistánu, 1 milion ve Vietnamu, 1 milion ve Východní Evropě a 150 tisíc v Latinské Americe.
Všechny tyto vražedné režimy byly i ekonomickou katastrofou. Rozhazovaly zdroje na policii a armádu, budovaly neschopné byrokratické plánovací aparáty a neprodukovaly takřka nic, co by bylo prodejné na západních trzích. Dokázaly „plně využít“ jen policejní sílu.
V každé komunistické zemi na světě byl ten příběh stejný: Mnoho rozbitých vajíček a žádná omeleta. Bez výjimek.
F. A. Hayek vysvětlil tento nevyhnutelný důsledek ve své knížce Cesta do otroctví v roce 1944. Veškeré úsilí nahradit plány jednotlivců centrálním plánováním nemůže skončit jinak, varuje Hayek, než katastrofou a diktaturou. Žádná ušlechtilá vize nemůže ospravedlnit použití brutální síly nezbytné k jejímu dosažení. „Princip, že účel světí prostředky“, napsal Hayek, „je v etice individualismu brán jako popření veškeré morálky. V kolektivistické etice se naopak nezbytně stává nejvyšším pravidlem.”
Nejhorší zločiny těch nejhorších etatistů jsou často bagatelizovány jejich méně radikálními intelektuálními bratry jako „excesy“ lidí, kteří to jinak mysleli dobře. Tito apologeti odmítají železnou pěst a tvrdí, že stát může dosáhnout jejich rovnostářských a kolektivistických cílů sametovou rukavicí.
Ale ať již se jednalo o švédskou „třetí cestu“, jugoslávský „socialismus pracujících“ nebo britské fabiánství, výsledek byl zase stejný: rozbitá vajíčka, žádná omeleta.
Všimli jste si, jak etatisté vytrvale „reformují“ své vlastní dílo? Reforma školství. Reforma zdravotnictví. Důchodová reforma. Daňová reforma. Samotný fakt, že neustále kvapně „reformují“, je implicitním přiznáním, že se jim to už padesátkrát předtím nepovedlo.
Seznam je nekonečný: kanadská zdravotní reforma, evropský sociální model, argentinský peronismus,africký post-koloniální socialismus, kubánský komunismus atd. do nekonečna. Nikde na světě etatistický plán nepřinesl omeletu. Všude přinesl to samé: rozbitá vajíčka, zhoršení životní úrovně lidí, emigraci, hospodářský úpadek, potlačení svobody.
Je výmluvným závěrem, že etatisté nemají žádný úspěšný vzor, na který by mohli ukazovat, není žádná omeleta, kterou by se jejich politická kuchyně mohla chlubit. Jinak to máme my, kteří věříme ve svobodu. Ekonomové James Gwartney, Robert Lawson a Walter Block ve své studii Ekonomická svoboda ve světě (Economic Freedom of the World: 1975–1995), došli k závěru, že „Každá země vykazující trvale vysokou míru ekonomické svobody dokázala zvyšovat během sledovaných dvou desetiletí svůj národní důchod. Naopak žádná země s trvale nízkou úrovní ekonomické svobody nedokázala dosáhnout ani úrovně středních příjmů. Země s největším zvýšením ekonomické svobody za sledované období dosáhly impozantního tempa hospodářského růstu.”
Snad nikdo nevysvětlil ponaučení z pokusů reformovat společnost lépe než francouzský ekonom Frédéric Bastiat před více než 150 lety:
„A teď, když zákonodárci a plánovači dobra již zkusili tolik marných systémů na lidech, mohli by už konečně skončit tam, kde začali: Zavrhněte všechny systémy a vyzkoušejte svobodu, neboť svoboda je potvrzením víry v Boha a jeho dílo.“
Lawrence Reed je prezidentem Foundation for Economic Education. Vyšlo v časopise Freeman, September 1999.
Originální článek naleznete zde:
Lawrence Reed: Když se rozbíjí vejce, nemusí vzniknout omeleta