Pinochet nechtěl poroučet ekonomice, v tom byla jeho výjimečnost
V souvislosti s úmrtím Margaret Thatcherové nám levicoví kritici často předhazují její podporu generála Pinocheta. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli postupně uveřejnit několik osvětových textů, jež nabourávají mýtus o “zlém” Pinochetovi a “hodném” Allendovi, který se v naší zemi komunistickému a postkomunistickému školství podařilo vytvořit. Prvním z nich je článek ekonoma Pavla Kohouta z roku 2006.
Napsal: Pavel Kohout, MF Dnes, 12.11. 2006
Kdo vlastně byl generál Augusto Pinochet? Krvavý diktátor, anebo vlastenec, který zachránil Chile před ještě krvavější diktaturou? Bilanci obětí na životech nikdo nikdy nespočítá, neboť nevíme, jak by hypoteticky Chile vypadalo bez Pinocheta. Přesvědčené zastánce ani odpůrce generála nelze přesvědčit o opaku, a ani by to nemělo smysl. Přesto lze z Pinochetovy éry odvodit některé zajímavé závěry. Zaprvé, Pinochet byl skutečně diktátor – to je zřejmý fakt, který nevyvracejí ani jeho stoupenci. Zadruhé, Chile zaznamenalo v období diktatury famózní ekonomický rozvoj. Přičinila se o ni skupina tzv. „Chicago boys“, asi pětadvacet ekonomů, převážně absolventů University of Chicago. Ti zemi naordinovali drastickou, ale účinnou léčebnou kúru na bázi ekonomického liberalismu.
Chile se díky „Chicago boys“ bylo schopno vyhnout měnovým i rozpočtovým krizím, které trápily prakticky všechny ostatní latinskoamerické země. Dařilo se soukromému kapitálu, rostly zisky podnikatelů i mzdy pracujících. Míra chudoby patří na kontinentu k nejnižším. Chilský penzijní systém je dnes považován za vzor nejen pro zbytek Latinské Ameriky, ale i pro země mnohem vyspělejší. Státní rozpočty bývají vyrovnané. Ochrana majetkových práv rovněž funguje nadprůměrně dobře. Skutečnost, že Chile je dnes na poměry kontinentu bohatou zemí, nezpochybňuje dnes téměř nikdo. Z těchto faktů vyplývá znepokojivá otázka: Není nakonec diktatura lepší než demokracie?
Není vláda pevné ruky lepší pro zdravé hospodářství než rozmary demokracie a politikaření demokraticky zvolených zástupců lidu?
Při pohledu na stav české politiky ostatně leckoho možná napadne – nebylo by dobré mít nějakého českého Pinocheta?
Ne, nebylo. Při podrobnějším zkoumání vychází najevo, že ekonomicky úspěšné diktatury jsou velmi vzácným jevem. Mnohem obvyklejší bývají diktatury, které přivedou zemi buď k bankrotu, nebo k hyperinflaci, což byla během 20. století zkušenost mnoha zemí, nejen v Latinské Americe.
Proč?
Diktátoři v čele států zpravidla uvažují po vojensku: věří, že ekonomiku lze ovládat prostřednictvím rozkazů, podobně jako armádu.
Výsledek bývá vždy bez výjimky žalostný, ať už uvážíme generalissima Stalina, generála Jaruzelského v Polsku anebo generála Than Shwe v Barmě. Státem nadiktované ceny, snahy o centrální plánování ekonomiky, představy, že ekonomické zákony lze nařídit z pozice ozbrojené síly – tyto aspekty jsou společné pro většinu autoritativních režimů.
Generál Pinochet byl natolik moudrý, že nechtěl poroučet ekonomice. V tom spočívala jeho výjimečnost. Ne každý „pravicový“ diktátor je však automaticky ekonomický liberál. Diktátor ze všech nejhrůznější – Adolf Hitler – neprováděl pravicovou hospodářskou politiku. Právě naopak: zavedl státní kontrolu mezinárodního obchodu, kontrolu cen, a to dokonce včetně státní kontroly cen akcií na burze. Hitler znárodňoval (zpravidla v rámci arizace) a podnikům, které zůstaly v soukromém vlastnictví, ukládal úkoly v rámci čtyřletých hospodářských plánů. Německo ve 30. letech patřilo k nejzadluženějším zemím na světě. Německá marka byla nekonvertibilní „měkkou“ měnou. Kdyby Hitler nezahájil válku, Německo by zbankrotovalo.
Zkrátka, Hitlerova hospodářská politika byla takřka přesným opakem liberálního Pinochetova přístupu. Omezování lidských práv bývá většinou spojeno s omezováním ekonomických práv, což je příčinou ekonomických neúspěchů.
Ačkoli pozůstalí po Pinochetových obětech generálovi nikdy neodpustí, po ekonomické stránce si zaslouží uznání. A přestože jeho výsledky byly znamenité, skutečně nemusíme prahnout po vládě silné ruky.
Diktátoři v čele států zpravidla uvažují po vojensku: věří, že ekonomiku lze ovládat prostřednictvím rozkazů, podobně jako armádu. V Chile to bylo jinak.