Lump, co neplatil daně

Já vám ani nevím, jak se to tak přihodilo, fakt tomu nerozumím… ale kupodivu se vzápětí ukázalo, že mě většina těch, o kterých něco napíšu, nemá moc ráda. (Nechápu proč??) A můj kamarád se o mě dokonce vyjadřuje jako o „slepičí pr…ce“ – prý co nevím, to nenapíšu. (Od jisté doby mi dokonce přestal sdělovat jména svých slečen, prý aby se je pak nedočetl na každém kandelábru – no chápete to??) A tudíž jsem zavedla ještě jedno pravidlo. O těch, které mám skutečně ráda, raději moc nepíšu. (Ehm, tedy pokud to vydržím. Třeba nepodělit se s vámi o aktuální řidičské příhody mého drahého muže prostě nelze.)

A tak, věrna tomuto pravidlu, vám nesdělím, o které konkrétní osoby a společnosti jde v následujícím příběhu, abych snad nebyla u patřičných osob překřtěna na „slepičí p…l“. Nicméně budiž řečeno, že tento příběh je zcela autentický a ani písmenko není nadsazeno. Říkejme té společnosti třeba X.

Tak tedy přihodilo se, že dne 23. prosince odpoledne, když už byla kancelář menší, ale poctivé společnosti X skoro prázdná, přistála v její datové schránce zpráva z finančního úřadu. Zpráva lakonicky sdělovala, že přeplatek na dani z příjmu právnických osob ve výši cca 60.000,- bude použit k úhradě daňového nedoplatku ve výši cca 270.000,- Kč. Kterážto částka mimochodem odpovídala zhruba pětině obratu celé společnosti. Takže nedoplatek jako hrom.

Pan jednatel na zprávu nejprve vypleskl oči, pak usoudil, že si asi sedí na vedení, protože to je nějaká hloupost, a zprávu přeposlal svému panu účetnímu, jestli z toho nebude moudřejší. Pan účetní na zprávu vypleskl oči, pak si šel dát panáka, pak si zprávu přečetl ještě jednou, jestli mu to snad ten panák trochu neobjasní, a jelikož neobjasnil, šel si dát druhého. A pak nažhavil telefon a zavolal panu jednateli, že si buď sedí na vedení a je to nějaká hloupost, anebo že si sedí na vedení a je to pěkný průšvih. Protože nedoplatek větší než tři čtvrtě milionu je pro tak malou firmu celkem… řekněme… předimenzovaný.

No jo, ale co s tím? Je 23. prosince večer a státní úředník už dávno nepracuje. Jeho posledním počinem v roce 2013 bylo odeslání zprávy do datové schránky, a pak to až do roku 2014 zabalil. Takže není, koho se zeptat, co to má k čertu znamenat. A pokud má firma daňový nedoplatek, každým dnem jí naskakuje penále a nedoplatek roste.

I začal pan účetní, který z toho byl celý jelen, procházet účetní knihy několik let nazpět. Ale ať hledal, jak hledal, nemohl se žádného nedoplatku dopátrat. Firma vždy platila daně řádně a ještě s předstihem. Každý den sice zkoušel volat na finanční úřad, ale státní úředník je státní úředník. A státní úředník od 23. prosince prostě nepracuje. Pan jednatel mezitím chodil den co den s očima navrch hlavy a zoufal si, jak zaměstnancům vysvětlí, že v lednu možná nedostanou za svou poctivou práci výplatu.

Tak čas běžel až do druhého ledna. Pak konečně jeden státní úředník zvedl telefon. Vyslechl blekotajícího pana účetního, mrknul do počítače, a prohlásil: „Jé, promiňte, to jsme se spletli, máme tu nový informační systém… to nepatřilo vám. Vy tu máte přeplatek sto deset tisíc. Tak nashle.“ Pan účetní, co z toho byl jelen ještě víc než předtím, setřel pot z čela, šel si dát panáka a pak tu zprávu šel zavolat panu jednateli. Oba z nich plus ještě pár dalších zaměstnanců bylo právě zachráněno před infarktem. Jejich rodiny však před zkaženými Vánocemi už zachránit nešlo.

Takže si to shrňme. Když běžný člověk nazve politika do očí veřejně třeba nějakým hospodářským zvířetem, či osočí ho, že krade, zpravidla následuje soud. Pan politik obyčejně argumentuje, že se mu coby váženému představiteli státu dostalo nemalé psychické újmy, a požaduje přinejmenším veřejnou omluvu, většinou ale i finanční odškodnění. Zato když stát nazve poctivou společnost lumpem, který neplatí daně, když stát zkazí nevinným lidem svátky, je to bráno jako zcela v normě.

Co z toho plyne? V rámci vyváženosti by už žádný politik nikdy neměl být připuštěn za údajnou urážku před soud. Škoda každé, která padne vedle!