Tak se mi tak zdá, že vláda na to skočila docela zhurta. Ještě se nestačila ani rozkoukat, ba co víc, ještě nestačila ani získat důvěru Poslanecké sněmovny a už řádí jako černá ruka. Tedy jak se to vezme. Ne že by zrovna předkládala nové zákony. Nebo, ne že by třeba přišla s nějakým nápadem, jak zlepšit podnikatelské prostředí. Ale zato stačila vyházet už požehnaně lidí. To, že skončil dlouholetý šéf Českých drah, byla jen špička ledovce – ta mediálně nejviditelnější a nejzábavnější. Ve skutečnosti ovšem státní, polostátní podniky a ministerstva už opustilo víc než padesát lidí na více či méně podstatných pozicích.
Možná zaslouženě. Možná jejich úřadování vážně podnikům a ministerstvům škodilo. Anebo možná nezaslouženě. Ale to je teď to méně podstatné. Protože tihle lidé nejspíš neodešli kvůli svým schopnostem či neschopnostem. Rychlost, s jakou byli vyměněni vládou, která ještě ani netuší, co s ní bude dál a která s výjimkou výměny lidí ještě nestihla nic jiného, napovídá, že jsme svědky zcela jiného jevu než „odvolání neschopných manažerů a úředníků“. Zdá se, že jsme nejspíš svědky „čistek nepohodlných“.
Jak moc je uspořádání společnosti, které si říká „demokracie“, kompatibilní s čistkami, které byly populární od padesátých do osmdesátých let, to nechť posoudí raději politologové anebo si odpoví každý sám. Ovšem celá věc je zajímavá ještě z jiného úhlu pohledu. Napovím.
Ve Spojených státech se už poměrně brzy bude měnit osoba šéfa nejvýznamnější světové centrální banky, totiž Fedu. Co Fed udělá, ovlivní nejen Ameriku, ale v podstatě celý svět. Americká centrální banka oře světovými ekonomikami, jak se jí zlíbí. Rozhodne-li se pumpovat do americké ekonomiky hromady peněz, ovlivní to nejen ceny amerických akcií, ale třeba i ceny zlata, potravin, nebo mnohé úrokové sazby, které zajímají našince. Holt svět je už moc propojen a americká centrální banka je už moc mocná. A tak není divu, že spekulanty a investory po celém světě by hodně zajímalo, co je čeká. Rozumějme, jak se asi americká centrální banka bude v budoucnu chovat. Třeba zda mají počítat s globální inflací a růstem cen akcií, anebo naopak se mají připravit na propady finančních trhů… A aby tohle všechno mohli odhadnout, náramně je interesuje, kdo asi bude oním příštím šéfem Fedu. A víte, podle čeho usuzují, kdo tenhle veledůležitý post obsadí? Hádáte, že odhadují šance jednotlivých ekonomů podle počtu jejich akademických titulů? Ale kdeže. Sledují, s kým americký prezident chodí na tenis a golf.
Takže osobou, která bude rozhodovat o financích doslova miliard lidí po světě, nebude někdo, kdo na to má nejlepší ekonomickou kvalifikaci, ale někdo, kdo má kvalifikaci „kámoš“. Osoby, které jsou dnes dosazovány u nás do vedení podniků a ministerstev, taktéž nemají největší zkušenosti, ale největší loajalitu. A osůbky, které jsou dosazovány do evropských orgánů typu Evropská centrální banka nebo Evropská komise, nejsou ti, kteří se nejlépe osvědčili ve svém oboru, ale ti, kteří doma moc překáželi, a bylo třeba je někam uklidit.
A teď se ptám: Co nás opravňuje věřit, že ekonomiku řídí někdo, kdo tuší, co má s krizí dělat? Že ten někdo má byť jen šanci vymyslet, jak s krizí zacházet? Co nás opravňuje věřit, že vlastně vůbec někdo něco řídí?
Jak vlastně ještě někdo může věřit, že nějaká hospodářská politika dává nějaký smysl a není jen Potěmkinovou vesnicí…?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: