Půjčka pro MMF znamená pokus – byť marný – o záchranu eura. Toho eura, o které česká, ale třeba ani německá veřejnost nestojí.
Měl to být ten nejvíce přelomový summit špiček EU. A byl to znovu paskvil. Tedy – jak se to vezme. Například média se nadšeně chopila interpretace, že poslední bruselská schůzka na nejvyšší úrovni prý přinesla „zásadní zlom“. Padají hesla o „třírychlostní“ nebo „dvourychlostní“ eurozóně. O tom, že kdo „není s EU, je proti ní“. A o „nutnosti“ půjčit eurozóně další peníze. Hm, ale je to tak trochu jinak.
V jednom mají média pravdu: Evropa je skutečně na křižovatce. Ale ne proto, že by ji na křižovatku posunul summit. Ale proto, že se z křižovatky za poslední rok dosud nehnula a nedokázala se rozhodnout, kterou cestou se dát.
Závěry summitu se totiž beze zbytku týkají jen toho, jak zabránit OPAKOVÁNÍ krize. Jak se posunout k fiskální unii. A jak centralizovat evropské rozhodování do Bruselu (což také můžeme nazvat jinak – totiž jak přimět jednotlivé státy, aby se vzdaly části své státní suverenity). Všímáte si? Ani slovo o tom, jak se dostat ze SOUČASNÉ krize.
Pomýlená diskuse
Ono je tak trochu k ničemu vytvářet nová automatická pravidla, která do budoucna zamezí dalšímu zadlužování států. A to, i když pomineme, že jsou zbytečná, protože již dlouhá léta existuje Pakt stability a růstu, který předlužení zemí už nyní zakazuje, ale je obcházen a nedodržován. Je to k ničemu jednoduše proto, že i kdyby nová pravidla nakrásně na rozdíl od stávajícího paktu byla dodržována, nijak nezmenší stávající dluh Evropy. A Evropa je v krizi právě proto, že dluh má nyní.
Ovšem celá ta diskuse – totiž zda summit přišel s hodně nebo málo pádnými návrhy na záchranu eurozóny – je vlastně celá od základů pomýlená. Protože pomýlený byl cíl summitu. Totiž proč bychom vlastně měli eurozónu zachraňovat?
Řeknu to jinak: Euro brzdí evropský hospodářský růst. Rozumějme, brzdí růst životní úrovně. Kdyby eura nebylo, možná by i Řecko, Itálie či Španělsko ustály stůj enormní dluh. Euro však pro ně bylo vražedné. Ne – já nechci říct, že euro bylo chybné od samotné své podstaty, já jenom chci říct, že eurozóna se rozšiřovala moc živelně a požrala i země, které v ní nikdy neměly co dělat. A ty teď skoro bankrotují. A protože jih Evropy bankrotuje, doplácí na to Evropa celá, protože celá Evropa je kvůli tomu v krizi.
Rozbít euro!
Jedinou šancí, jak z té šlamastyky ven, je udělat současně dvě věci: nechat konečně zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, ať jde o země nebo banky, a navíc ještě eurozónu rozdělit. A tím euro rozbít. Jih tím získá větší konkurenceschopnost. Sever se zbaví koule na noze. Česká republika získá také nemálo: Německo si konečně oddechne a bude časem víc prosperovat – a tím potáhne i českou ekonomiku.
Takže vlastně tvrdím, že Evropě by pomohlo, kdyby eurozóna ve stávající podobě padla. Kdyby se euro rozdělilo na dvě nebo víc měn. A naproti tomu evropští politici, kteří si dali rande v Bruselu, dělají všechno proto, aby slepenec s názvem eurozóna udrželi pohromadě. Něco je špatně.
I Británie zjevně dospěla k názoru, že tu něco nehraje. A odmítla se nechat do té kaše namočit. Joj, to bylo sousto pro světová média! Že prý se Británie izolovala. Že se politicky a diplomaticky odepsala… Já tedy, popravdě řečeno, trochu pochybuji, že by britský premiér David Cameron byl tím nejbrilantnějším politikem, jehož Británie během posledních 50 let vyprodukovala. Ale musím mu ponechat, že tentokrát se mu povedl majstrštyk.
Ano, Británie se skutečně izolovala – izolovala se od dluhových problémů Evropy. Nenechala se namočit do ještě většího zadlužení. Nenechala si vzít státní svrchovanost. Pokud by se České republice podařilo takto se izolovat od dluhů Evropy, beru to všemi deseti. A kupodivu i jinak poněkud pomalejší finanční trhy to vidí stejně. Zatímco evropská média papouškovala věty o největším zkrachovalci (to jako Británii) a o izolaci, britská libra posilovala ostošest – investoři si totiž velmi rychle všimli, že taková izolace od evropských dluhů je vcelku užitečná. A náhle po libře zatoužili…
Ani sedm statčených
Každopádně summit se usnesl – tedy již bez Británie, pochopitelně – že státy eurozóny i celé EU během deseti dnů potvrdí, zda jsou schopny poskytnout půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) ve výši 200 miliard eur. A milý MMF tyto peníze zase půjčí jihu Evropy. Proč je tam MMF vůbec potřeba? Proč Evropa nepůjčí jihu přímo? Protože je to zakázáno evropským právem. A chytré bruselské hlavy vymyslely, že když se angažuje nějaký prostředník, tak se zákon pěkně obejde. Co již ale nedomysleli, je, že se tím poruší, a to mimořádně okatě, duch zákona.
Co mne ale vážně děsí, je, že se v celé Evropské unii nenašlo ani sedm statečných, kteří by – vedle Británie – dokázali jasně říct, že celá ta megalomanská akce na záchranu nezachranitelné eurozóny je nějaká podivná. Celkem povstali čtyři odvážlivci či poloodvážlivci: Británie, Švédsko, Maďarsko – a Česká republika. I když pomalu s tím chválením. Že by třeba Maďarsko skutečně bylo tak odvážné a prozíravé, aby odmítlo zachraňovat z ušlechtilých pohnutek euro? Ale kdeže. Maďarsko na to prostě jen nemá. Už teď si totiž musí od MMF půjčovat, aby přežilo.
Česká republika se ovšem nebývale pochlapila a nechala se slyšet, že prý si půjčku pro MMF, která by v našem případě znamenala asi 90 miliard korun, ještě rozmyslí. Na naše poměry nezvykle buřičský názor. Teď už jen zbývá modlit se, aby si to ČR rozmyslela tím správným koncem, tedy aby půjčku pro MMF stejně jako podpis smlouvy o předání větších pravomocí Bruselu odmítla. Proč?
Protože i kdyby nám půjčka nijak neuškodila, stejně by byla zhola zbytečná. Poslat do MMF za celou Evropu 200 miliard eur je jen kapka. Země eurozóny mají jen v roce 2012 splatit střednědobé a dlouhodobé dluhopisy v hodnotě 1,1 bilionu eur! Ušmudlaných 200 miliard, na které se nyní má EU horko těžko složit, bude stačit sotva na financování půl roku chodu Itálie. Ale takový úhel pohledu by nás mohl interesovat, pokud by nám naše půjčka nijak neuškodila.
Rezervy na ještě horší časy
Jenomže ona by nám uškodila. A hodně. Půjčka totiž znamená, že země pošlou do MMF své devizové rezervy. V ČR by to dělalo deset procent rezerv! Tato desetina, která by nám zatraceně chyběla v okamžiku, kdy by se za velkého třesku finančních trhů eurozóna potenciálně hroutila, a kurz koruny by předváděl spektakulární skoky.
Půjčka pro MMF také znamená skoro zdvojnásobení schodku českého státního rozpočtu. Česká republika přitom stojí na špici žebříčku zemí celého světa podle rychlosti zhoršování veřejných financí. Dvojnásobný schodek znamená horší rating. Horší rating znamená dražší financování státu. Dražší financování státu znamená o krok bližší bankrot státu.
Půjčka pro MMF obnáší vygenerování nového evropského dluhu. Tedy pokus o vyléčení dluhu dluhem. Už jste někdy viděli, že by to fungovalo? Že by se podařilo vyhnout se exekutorovi tím, že si dlužník vezme nový a ještě větší dluh? Já ne – ale už jsem viděla, že se novou půjčkou zásah exekutora přiblížil.
Kdo vlastně o euro ještě stojí?
A konečně půjčka pro MMF znamená pokus – byť marný – o záchranu eura. Toho eura, o které česká veřejnost nestojí. O které české podniky nestojí. Eura, o které nestojí vlastně ani německá veřejnost. Mimochodem – víte, že nadpoloviční většina Němců si dokonce myslí, že by Němcům bylo lépe bez EU? Pozor – bez EU, tedy ani nemluvě o eurozóně a euru. Jak to asi může dopadnout v příštích německých volbách? Pořád snad budeme na beton sázet na to, že euro v Německu přežije, když jej Němci nechtějí?
Tedy pardon, páni politici, ale ať to beru, z jaké chci strany, nějak nemohu najít ani špetku logiky v tom, abychom se půjčky Evropě účastnili.
Vyšlo: ceskapozice.cz převzato z vlastnihlavou.cz
Markéta Šichtářová je ředitelkou společnosti Next Finance