Když německá kancléřka Angela Merkel s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem minulý týden podepisovali v historickém městě Cáchy novou Franko-Germánskou dohodu, dělo se to s pompou a s přisuzováním nesmírné závažnosti událostem probíhajícím v jejím pozadí.
Ale v popředí těch metafor plných řečiček tito dva vůdci svým natřásáním nedělali o mnoho více, než že maskovali politické problémy v jejich jednotlivých zemích stejně jako v celé Evropské unii a i na mezinárodní úrovni.
Pokud snad mělo umístění v tomto někdejším ústředí Frakogermánského impéria v německém pohraničním městě Cáchy inspirovat k představě jednoty, tak mohlo úplně zrovna tak inspirovat k představě zkázy. Všechna impéria jsou předurčena ke zhroucení. Tak proč by nadnárodní EU neměla takovému úpadku také podlehnout?
Ta Franko-Germánská dohoda podepsaná Macronem s Merkelovou je zjevně spíš více propagandistickým gestem než nějakým skutečně podstatným vývojem.
Zpočátku však shoda mezi těmito dvěma zeměmi opravdu existovala. Elysejskou dohodu podepsanou v roce 1963 podepsal Charles De Gaulle s Konradem Adenauerem a pohlíží se na ni jako historické poválečné usmířením mezi těmito dvěma hlavními evropskými mocnostmi, které pomohlo vydláždit cestu pro moderní Evropskou unii.
Řada pozorovatelů zpochybňovala potřebu, aby Macron s Merkelkou novou smlouvu podepisovali. „Je to něco jako by starý pár obnovoval svůj svatební slib,“ komentoval to pro France 24 historik Marion Gaillard.
Ta smlouva z minulého týdne měla za cíl užší spolupráci mezi Německem a Francií na poli zahraniční politiky, obrany, bezpečnosti, ekonomické politiky a posílení širšího projektu EU. Dalším důležitým cílem bylo posílit „schopnost Evropy jednat nezávisle.“
Den po podepsání promluvila Angela Merkel ke Světovému ekonomickému fóru v Davosu, kde tvrdila, že ten nový Franko-Germánský pakt byl skutečným krokem k vytvoření celoevropské armády.
Touha po evropské nezávislosti v zahraniční politice a v obraně je jasně reakcí na rostoucí napětí mezi Spojenými státy a EU, které se brutálně zjevuje od té doby, co se Donal Tump stal prezidentem.
Trump svými nadávkami evropským vládám, a zvláště Německu, kvůli obchodní a zahraniční politice a kvůli výdajům na NATO, nevyhnutelně dotlačil tyto dvě hlavní mocnosti EU – Berlín a Paříž, aby semknuly šiky a snad se i pokusily zachránit si trochu tvář a úctu, jako že už to nejsou pouzí vazalové Washingtonu.
Výhled na to však moc příznivý není. Evropské vlády dále otrocky pochodují ve Washingtonské linii, kdy třeba přijímají nepřátelské sankce proti Rusku. Velice ostudné bylo i to, jak se EU v minulém týdnu poddajně přidala k drzému washingtonskému pokusu o puč ve Venezuele. To je trochu moc, aby mohli být nezávislí.
Merkelová s Macronem rovněž nespouští oči z rostoucího tlaku uvnitř evropského bloku samotného.
Oba vůdci lamentovali nad vzestupem „populismu a nacionalismu“ jakožto negativních sil podvracejících a rozbíjející tento 28členný projekt EU. Němečtí a francouzští vůdci tudíž minulý týden podpisem této dohody chtěli „inspirovat k jednotě“ a k „soudržnosti“.
Ovšem zase i tohle úsilí vypadá víc jako pompa a propaganda než nějaký významný pokrok.
Zatímco Macron v Cáchách naléval Merkelce čaj a oba si měnili lichotky, tak se obě jejich země zmítaly v sociálních nepokojích kvůli ekonomickým potížím a nekontrolované imigraci. Oba tito vůdci ztratili hodně ze své autority. V očích veřejnosti svých zemí jsou to už jen slabé figury na rozdíl od signatářů předchozí verze této dohody v roce 1963 De Gaulle a Adenauera, kteří byli tou dobou oslavovaní jako skuteční státníci.
Zvláště Macronem čím dál více jeho spoluobčanů opovrhuje. Hnutí Žlutých vest, které Francií cloumá už skoro tři měsíce, se dožaduje jeho rezignace a Macronovi nadávají do „prezidenta největších zazobanců“.
Také z Merkelové se stal už jen stín té bývalé „Železné kancléřky,“ jak se na ní kdysi pohlíželo. Ve svém posledním funkčním období byla nucena odstoupit kvůli své reputaci podlomené rostoucím ekonomickým strádáním Němců a vzestupem proti-imigrační euroskeptické strany Alternativa pro Německo. Bývalá politika „otevřených dveří“ Merkelové vůči imigraci podvrátila voličskou základnu její centro-pravicové Křesťanskodemokratické strany.
Na podpis Franko-Germánské dohody z minulého týdne se pohlíží jako na prázdný pokus obou vůdců obalit se aurou významnosti tváří v tvář rostoucí kritice a nevraživosti voličů. Když nic jiného tak to předvádění se v Cáchách jen podnítí opovržení u lidí.
Tím, jak Macron s Merkelkou ve zbytku Evropy „inspirují jednotu“, tak svou pompou a ceremoniálností jen naráží do reality zavilého hněvu zachvacujícího celou EU kvůli tomu, na co většina občanů pohlíží jako na odtrženost přezíravého evropského establishmentu od reality, jehož politiky neoliberálního korporativismu přináší jen sociální zbídačování.
Macron zlořečí tomu tzv. „populismu“ jako odporné pohromě pro tu jinak neposkvrněnou Evropu. O populistické politice už mluvil jako o „lepře“ uhnívání politického těla Evropy. Na tyto jeho záštiplné komentáře se pohlíží jako na útok na strany vládnoucí v Itálii a v Maďarsku.
Italský místopředseda vlády Matteo Salvini se stal trnem v Macronově patě. Salvini se tomuto francouzskému vůdci posmíval jako „ukecánkovi, ze kterého nevypadne žádná pořádná práce,“ s dodatkem, že doufá, že francouzští voliči se už brzy toho „hrozného Macrona“ zbaví.
Také druhý italský místopředseda vlády Luigi Di Maio si minulý týden verbálně kopnul do francouzského pokrytectví. Francii káral, že „Afriku vykořisťuje“ svými ekonomickými politikami vůči bývalým koloniím, čímž jak tvrdí Di Maio, francouzské vlády přiživují migraci do Evropy.
Uvážíme-li, že Itálie je spolu s Francií a Německem jedním ze zakládajících členů EU, tak tato čím dále jedovatější rétorika předvádí, jak je ten blok už rozdrobený.
Pro eurofily jako Macron a Merkelová musí být nesmírně znepokojivé, když vidí, kolik stran po celé EU schvaluje britské rozhodnutí o Brexitu i přes všechen ten binec, jaký Britové do tohoto odchodu vnesli.
To, co Macron s Merkelovou a další pro-EU politici establishmentu zjevně nechápou, je, že ten „populismus“ je prostě demokratická revolta vůči ortodoxii vedení ekonomiky tak, aby uspokojovala jen mamutí banky a megakorporace, zatímco od obyčejných lidí se čeká, že budou snášet chudobu, mizerné platy, nezaměstnanost, nárůst životních nákladů, nedostupnost bydlení a upadající veřejné služby.
Jinými slovy, stejně jako Macron a Merkelová si vytvořili své vlastní problémy, postavili proti sobě opozici a krachy, které přináší protlačování zbankrotovaných politiky ničení trhu korporativismem.
Na konferenci globální business elity v Davosu v uplynulém týdnu italský premiér Giuseppe Conte ekonomickou politiku EU káral jako „přinášející do celé Evropy jen zoufalství a zhnusení.“ Dodal k tomu: „My jsme prý radikální, protože chceme dát moc zpátky lidu.“
Ta Franko-Germánská dohoda podepsaná minulý týden je jen zbytečný kus lepenky k zaplácnutí puklin na praskající Evropě. To, co by bylo zapotřebí, je přestavba Evropy na takový ekonomický a politický systém, který je opravdu demokratický a řeší potřeby běžných lidí. A vytvoření Evropy, která je opravdu nezávislá na washingtonském harašení zbraněmi a na posedlosti nepřátelstvím vůči Rusku.
Finian CUNNINGHAM | 29.01.2019