Evropa, kontinent, jenž byl dlouhá staletí hnacím motorem dějin. Velká francouzská revoluce, bolševický převrat v Rusku a obě světové války. To jsou jen některé z událostí, jejichž význam daleko přesáhl hranice Evropy. Náš kontinent byl rodištěm tak významných postav světových dějin, jako jsou například: Julius Caesar, Karel Veliký, Napoleon a Albert Einstein. Synonymem nové, sjednocené Evropy je Evropská unie (EU). Leviatan s osmadvaceti členskými státy, které se sjednotily pod vlajkou s dvanácti zlatými hvězdami. Evropská unie je symbolem toho, že kontinent, který si prošel dvěma světovými válkami a byl na dlouhá léta oddělen železnou oponou, dokáže alespoň do jisté míry spolupracovat.
Je třeba si uvědomit, že po druhé světové válce už nehraje Evropa prim, tak jako tomu bylo do pádu hitlerovského Německa. Staré mocnosti jako Británie, Francie a Německo byly vystřídány novými, jimiž jsou Čína, Spojené státy, Rusko a další. Naší snahou je v současnosti stát se opět ostrovem prosperity, solidarity, svobody a demokracie, ke kterému by zbytek světa vzhlížel. Z tohoto důvodu jsme se také do projektu jednotné Evropy pustili.
Jenže současná vize EU je na míle vzdálená té původní. Už dávno to není nezávislé společenství států, které se snaží o maximální zjednodušení pohybu zboží, služeb a osob. Namísto toho tu máme jakýsi hybrid, který se zarytě snaží vytvořit evropský superstát, což může mít katastrofální důsledky.
Od Maastrichtu k Lisabonu
EU se pomalu, ale jistě začala formovat v superstát v momentě, kdy všechny její členské země podepsaly Maastrichtskou smlouvu. Ta zavazovala k rozsáhlejší spolupráci všech zúčastněných států v zahraniční politice, hospodářství a vnitřních a bezpečnostních věcech. Slovy našeho bývalého prezidenta Václava Klause: „Maastricht znamenal kvalitativní přechod od společenství suverénních evropských států k unii, která je státům nadřazena.‘‘ Zatím posledním stupněm evoluce EU jako státu je tzv. Lisabonská smlouva. EU její ratifikací získala daleko větší pravomoci a národní státy ztratily velkou část svojí suverenity. Už před jejím podepsáním mnozí experti proklamovali, že příliš velká část pravomocí národních parlamentů se přesunula do Bruselu a její pomocí budou menší členské státy v podstatě rukojmí těch mocnějších. Vše lze snadno demonstrovat na faktu, že už dnes přijímáme zákony, jež jsou z 70% transpozicí směrnic EU.
Dalším ze základních stavebních kamenů budoucího evropského superstátu měl být projekt společné měny – euro. Eurem se začalo platit počátkem roku 2002 a po dvanácti letech jeho fungování se ukazuje, že to je projekt neefektivní. Začal se hroutit na první výrazné překážce v podobě krize eurozóny, jež demaskovala její do té doby skryté, i když ekonomy očekávané, problémy několik let zpátky. Reakcí EU na problémy eurozóny bylo ustanovení Eurovalu, posléze Evropského stabilizačního mechanismu, dále pak přijetí fiskálního paktu a návrh bankovní unie. Kroky učinila i Evropská centrální banka, která pomocí různé škály nástrojů fakticky kupuje dluhopisy jednotlivých států. Společně s Mezinárodním měnovým fondem jsou pak zejména jižním státům poskytovány záchranné úvěry, s vysokou pravděpodobností nikdy nesplatitelné. Samotná myšlenka jednotné evropské měny je sporná, protože není v souladu s teorií optimální měnové oblasti, která je považována za základní východisko k tomuto tématu. Evropské státy jsou až příliš rozdílné a unii chybí společná hospodářská politika a centrální vláda.
Evropa národních států stojí na principech demokracie, ale totéž se nedá říct o myšlence Evropské unie. Pro každou demokracii je lid (démos) klíčovým prvkem, jenže něco takového, jako je evropský démos, neexistuje a zřejmě ani nikdy existovat nebude. Na našem kontinentu se nachází přehršel různých národů, které nesdílejí pocit sounáležitosti, jazyk, dějiny, mýty, tradice, náboženství a mnoho dalších znaků, které unifikovaný národ, jenž si má sám vládnout, potřebuje. Z historie víme, že státy nevystavěné na základech jednotného národa se dříve či později rozpadnou, viz Rakousko-Uherská monarchie, ale hlavně mohou fungovat jen a pouze jako diktatury. Potlačování jakékoliv národní identity má logicky za následek vlnu nacionalismu a násilí. Je nerozumné, skoro až hloupé chtít po Evropanech, aby se shlukli do jednotného národa, který si bude sám vládnout. Bylo mnohokrát ověřeno, že koncept uměle vytvořených národů neexistuje! Národní identitu není možné vytvořit přes noc nebo pomocí různých zákonů a nařízení. Něco takového se buduje v průběhu staletí. Takové jednání má za důsledek utlačování slabších a menších národů těmi většími a silnějšími. Příkladem hovořícím za vše budiž Sovětský svaz a výsadní postavení Rusů, které se zvrhlo v tyranii a genocidu.
Návrat k původním myšlenkám
Prvním krokem k nové a lepší Evropě by měl být návrat k původním myšlenkám, jež Evropská unie a její předchůdci představovali. Volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, jenž by zaručil ekonomický růst. Zdravá konkurence mezi státy podporující jejich rozvoj a další. Mohlo by se zdát, že Schengenská dohoda zaručuje volný pohyb osob na území smluvních států, ale opak je pravdou. Schengenský prostor je katalyzátorem centralizace. Tlačí na společnou politiku unie v přistěhovalectví, jednotný postup v případě víz a azylů, společný postup v oblasti bezpečnosti a justice a v dalších směrech. Smlouva o volném pohybu osob by měla pouze odstraňovat právní a praktické překážky, které by občanům EU mohly bránit v přesunu do jiného členského státu za prací, podnikáním, studiem a turistikou. Alespoň tak hovoří definice.
Přílišná regulace evropskému trhu také nesvědčí. Nejlépe je to vidět v oblasti energetiky. Stále přísnější limity například u CO2 mají za následek, že velká část průmyslové výroby se přesouvá do Číny a dalších ekonomicky výhodnějších oblastí světa. Přitom globální teploty v posledních patnácti letech spíše stagnují, rostoucím emisím navzdory. Navíc unie je ve svém velmi pravděpodobně nesmyslném boji proti globálnímu oteplování ve světě sama. Plných dvacet procent evropského rozpočtu je tedy každoročně využíváno neefektivně. Přitom by přírodě daleko více pomohla obnova zeleně a zalesňování, místo stavby obrovských větrných elektráren a přírodu devastujících solárních panelů. Násilné prosazování obnovitelných zdrojů je drahé a energeticky nevýhodné. Ekologie byla poškozena solárními poli daleko více, než by byla vyšší produkcí skleníkových plynů. Mimo to jsou solární panely ekologickou časovanou bombou, protože na konci jejich životnosti je třeba je bezpečně zlikvidovat. Naopak snížení emisních limitů a ekologických daní na tradiční energie by pravděpodobně vedlo ke snížení cen energií s dopady nejen na ekonomiku, ale i na peněženku běžného občana. Vždyť jen cena benzínu je v dnešní době tvořena ze šedesáti procent daněmi.
Sjednocená Evropa by neměla fungovat na bázi nadnárodního spolku, ale spíše jako společenství nezávislých národních států, podporující volný obchod, bez zbytečných regulací, nařízení a povinností. Pravomoci Evropské komise a dalších orgánů unie by měly být převedeny zpět na parlamenty členských zemí. Důsledkem by byla úplná decentralizace Evropy vzhledem k Bruselu. To by s velkou pravděpodobností znamenalo i konec projektu společné měny eura. Bez centrálního plánování je totiž tento projekt neudržitelný. Je tedy nutné se rozhodnout, jestli nedává větší smysl projekt společné měny hodit přes palubu a myšlenku evropské měnové unie odložit na neurčito.
Pevně věřím, že omezení zbytečné unijní regulace by oživilo evropské trhy a dušení státních ekonomik nařízeními, vyhláškami a zákony bude časem považováno za zbytečné, proto se od něho upustí. Evropa by se měla vrátit do stavu, v jakém byla před ratifikací Maastrichtské smlouvy, tedy dále pokračovat v integraci na bázi Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). ESVO je považováno za jakousi alternativu k EU a všechny státy Evropy by měly zvážit, zdali není přeci jen rozumnější opustit EU a její myšlenku evropského superstátu, která je předem odsouzena k zániku z ekonomického a národnostního hlediska, a vydat se cestou volného obchodu s cílem co největšího ekonomického růstu a prosperity. Mohlo by se zdát, že mnou navrhované řešení je pro sjednocenou Evropu obrovský krok zpátky, ale je nezbytně nutné si uvědomit, že představa Evropy řízené centrální vládou a s jednotnými zákony je nemožná. Náš kontinent je příliš kulturně a národnostně pestrý, rozlehlý a ekonomicky rozdílný, než aby bylo něco takového možné.
Publikováno s laskavým svolením autora
Originální článek naleznete zde:
Michael Durčák: Měla by Evropa skutečně naplnit současnou vizi svého rozvoje?