Minská „dohoda“

Už probíhá debata o tom, kdo při Minských rozhovorech „zvítězil“ a kdo „prohrál“.

Krátkou odpovědí je to, co správně řekl německý ministr zahraničí Steinmeier, že to není žádný průlom, ale že Rusko a NAF učinily pokrok.

Je tu jeden bod, který je třeba vysvětlit nebo spíš zopakovat (jelikož jsem to už mnohokrát vysvětloval).

Dohoda nevymezuje opatření pro federalizaci nebo autonomii pro Donbas, ale pouze mluví o udělení zvláštního zákonného dočasného statutu pro Donbas v rámci Ukrajiny.

Dohoda o federalizaci z minských vyjednávání nemohla vzejít, protože to byl primárně summit schůzky pěti mocností – Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Německa a Francie. Rusové vždy trvali na tom, že tohle je vnitřní konflikt, a občanská válka je na Ukrajině, a mezi Ukrajinci, a že je na Ukrajincích samotných, aby vyřešili své vnitřní rozpory jednáním mezi sebou.

Vzhledem k tomu, že takový je ruský postoj, tak Rusko a další mocnosti nemohou na Ukrajince uvalit federalizační plán a také se o to – přinejmenším ne otevřeně – nepokoušeli. Co je stanoveným cílem Minských rozhovorů – přinejmenším z ruského hlediska – je vytvořit podmínky a procesy k ústavním vyjednáváním, na které bude Rusko tlačit, aby se uskutečnily, a které už byly údajně dohodnuty 21. února 2014 a 17. dubna 2014 a pak zase 5. září 2014.

Rusové na těchto vyjednáváních trvali od únorového puče. Rusové veřejně nepředurčují výsledek takovýchto jednání, protože kdyby to dělali, tak by to vlastně vůbec žádné vyjednávání nebylo. Ať je vyjednávání o čemkoliv, tak je to už z definice něco, co nemá předurčený výsledek.

Kdyby Rusové usilovali o předurčení výsledku jednání tím, že by trvali na federalizaci jako na výsledku, jímž na tyto strany uvalí svá hlediska, tak by přiznali, že jsou jednou ze stran konfliktu, přičemž neustále tvrdí, že to přeci nejsou. Tím by v podstatě dělali to, k čemu se je US zkoušely přimět, aby dělali i v Syrském konfliktu, v němž se trvalo na výsledku vyjednávání (rezignaci Assada), ještě než se jednání vůbec uskutečnila. Rusové vždy oponovali takovémuto druhu chování a nadále jej otevřeně nechtějí přijmout ani teď.

V závislosti na tom, na čem se ty strany mezi sebou dohodnou, by vyjednávání mohlo teoreticky vést k výsledkům jako decentralizace, federalizace, konfederace nebo i otevřená nezávislost Donbasu (Rusko myšlenku na tuto možnost jako vážnou nadhodilo v létě). Mimochodem tato poslední možnost i přes další ujištění o respektu nebo dokonce podpoře ukrajinské suverenity a teritoriální integrity není v rozporu s dnešním prohlášením. Pokud se vnitřní strany konfliktu rozhodnou o formálním rozdělení jako o řešení Ukrajinského konfliktu, pak to mezinárodní hráči jako Rusko, mohou uznat, aniž by někdo mohl zpochybňovat jejich před tím deklarovanou podporu pro ukrajinskou územní celistvost, zrovna tak, jako k tomu došlo před tím, když se rozdělovalo Československo.

Ve skutečnosti všichni vědí, že Rusy preferovaná možnost je federalizace, a Evropané se teď už k takové možnosti také blíží. Jestli to je životaschopné řešení, to je už jiná záležitost.

Jakmile začneme chápat tento klíčový bod, tak nám začne do sebe zapadat i všechno ostatní.

Loni na jaře a v létě usilovali Rusové o zastavení palby, aby vyjednávání o ústavní reformě mohla začít. A teď i Evropané požadují zastavení palby (i když této myšlence byli loni na jaře a v létě nakloněni daleko méně). Takže teď je tu dohoda o zastavení palby.

V srpnu Rusové požadovali stažení těžkých zbraní z Donbasu. Teď je tu dohoda o stažení těžkých zbraní z Donbasu.

Pokud k tomu dojde, bude to silné oslabení pozic Junty v Donbasu, protože je to Junta, jejíž vojska spoléhala na vysokou převahu v těžkých zbraních. Pokud ty znepřátelené strany zůstanou jen s lehkými pěchotními silami, tak bude mít v poli rozhodnou převahu NAF.

Takže ta politická mašinérie, na které se podle předpokladů 5. září 2014 v Minsku dohodla, že ta má vytvořit podmínky pro ústavní volby, byla zase oživena. Tudíž by tu měl být zákon o speciálním statutu pro Donbas, na němž visí ta ústavní vyjednávání, aby se vyjasnilo jeho současné právní postavení a zajistil se zákonný mechanismus pro jeho vnitřní správu vykonávanou NAF (Ukrajina ho už před tím schválila a pak se k němu neznala), a aby se umožnily další volby atd.

Teď jsou tu nová ustanovení, které nesou jisté náznaky určitého časového rozvrhu pro tento proces s ústavními vyjednáváními, která by měla být uzavřena do konce letošního roku.

Je tu rovněž myšlenka na posílení monitorovacího procesu přes OSCE.

Dojde k něčemu z toho? Řekl bych, že se o tom dá hodně pochybovat. Uvážíme-li, co se dělo po Minském procesu z 5. září 2014. Junta své těžké zbraně nestáhla. Neustoupila za dohodnuté hraniční linie. Uvalila ekonomickou blokádu Donbasu (a teď má závazek ji zrušit). Zrušila zákon o speciálním statutu Donbasu. Znovu posílila svou armádu a v lednu se pokusila o obnovu ofenzivy.

Je teď větší výhled, že by tento proces uspěl, než když byl v Minsku v září dohodnut?

Velkým rozdíl mezi tímto procesem a předchozím procesem je ten, že teď jsou do něj formálně zapojeni Evropané. Jeho úspěch nebo krach nakonec závisí na tom, zda budou Evropané trvat na povinnosti Junty, aby plnila své závazky. Před tím je úžas budícím způsobem pošlapali a já musím říci, že si myslím, že je velice nepravděpodobné, že by je teď plnili. Pokud Evropané nezvládnou své trvání na tom, aby Junta své závazky plnila, pak se ten proces vykolejí jako Minský proces před tím, a zase s tím, že rovnováha v poli se bude s každým uplynulým dnem posouvat směrem k NAF, takže pak na jaře uvidíme obnovení dalších bojů a další postup NAF.

Mezi tím kontrola hranic, odzbrojení „ilegálních ozbrojených skupin“ atd. jsou silně svázány s úspěšným výsledkem vyjednávání, ke kterým by mělo dojít před koncem roku. Samozřejmě, že když ústavní reformy uspějí, pak když ke všem těmto věcem dojde, tak tu budeme mít úplně jinou Ukrajinu než tu, co tu máme teď. V takovém okamžiku bude kontrola hraničních postavení atd. v rukou jiných ústavních úřadů, než jsou ty, které existují dnes.

Dojde k těmto vyjednáváním opravdu? A když ano, uspějí? O tom pochybuji. Junta bude obojímu zuby nehty odporovat přinejmenším proto, že tato jednání by ohrozila celý Majdanský projekt a i jejich pouhý fakt by vyvolával pochybnosti o legitimitě Junty.

Nakonec to tedy závisí na tom, co udělají Evropané. Tak tomu ale bylo už od počátku tohoto konfliktu.

To, že to závisí na tom, co udělají Evropané, je samo o sobě dobrý důvod k pochybnostem, že by tento proces mohl uspět. S největší pravděpodobností nás během průběhu dalších událostí čeká více konfliktu, ale mezi tím nám Porošenkovo přiznání, že z tohoto procesu „nepřichází pro Ukrajinu žádné dobré zprávy,“ říká, kdo vítězí.

Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček

Zdroj: vineyardsaker.blogspot.cz

Čtěte také:

• Rozhovory v Moskvě – dvojdílná analýza – II. díl
• Podmínky ukrajinského zastavení palby: Prezentace „Východní Ukrajiny“
• Klíčový den v Ukrajinském konfliktu?
• Ukrajinská svodka z Hromnic
• „Masové demonstrace“ aneb pseudohumanistické vrtění Ruskem

Sdílejte přátelům