Minulý týden jsem se zúčastnil s předsedou Svobodných Petrem Machem a Vítem Jedličkou cesty do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Cílem této návštěvy bylo setkání Petra Macha a Nigela Farage a domluvení spolupráce obou lídrů stran. Vedle této schůzky jsme také měli možnost pohybovat se po celém Evropském parlamentu. Jelikož to byl docela zajímavý zážitek, rozhodl jsem se, že napíšu osobní zkušenost, jak na mě tato instituce zapůsobila.
Při příjezdu do Štrasburku návštěvníka přivítají modrožluté tramvaje hemžící se pozdravy ve všech unijních jazycích, střídající se se zeleně namalovanými s nápisem „Eurooptimist“. Po příjezdu k parlamentu uvidíte majestátnou budovu s vlajkami a údernými hesly jako: Act, React, Impact. Škoda jen, že parlament žádnou z těchto pravomocí nemá.
Přímo v budově narazí člověk na spoustu bezpečnostních kontrol, musí propůjčit své doklady, které si úředníci opíší do počítače a odevzdá kabáty, baťohy, případně jiné podezřelé předměty. Pak je návštěvníkům dovoleno se na 1 hodinu podívat na jednání. Všude vás doprovazí starší dámy, věrně připomínající bývalé uliční důvěrnice. Každou chodbu jich hlídá několik a nespustí vás z oči, přičemž vám neustále připomínají, že nesmíte poslance natáčet a fotit, nesmíte vstávat, chodit, mluvit, prostě jen hledět na jednání a chovat se jako spořádaný Evropan. Proto mě nejvíce pobavilo, když Vítek Jedlička vzal svou kameru, stoupl si do vyhrazené sekce vedle ostatních novinářů a už si jej potom nikdo nevšímal.
Samotné jednání parlamentu vypadá tak, že se po vyhrazených časových úsecích střídají řečníci, kteří emotivně hovoří do prázdného sálu, kde by se počet přítomných poslanců dal spočítat na prstech dvou rukou. Hlasování je jediný moment, kdy se všichni sejdou a začnou pracovat. Vypadá asi takto: Hlasatelka přečte číslo nařízení, poslanci zvednou ruce, hlasatelka oznámí, že návrh byl schválen. Tato procedura se opakuje rychlostí asi 10 nařízení za minutu. Aby poslanec věděl, jak má hlasovat, je zde od toho v každé frakci jeden člověk, který to zřejmě ví a před každým zákonem ukazuje ostatním buďto palec nahoru nebo dolů. Zbytek skupiny už jen podle naučeného posunku zvedne ruce pro nebo proti. Vše působí velmi organizovaným dojmem a je vidět, že Evropský parlament není žádný holubník, kde si poslanci dělají, co chtějí. Jediná výjimku lze pozorovat v pravém rohu, kde jsme viděli znuděného Nigela Farage, jak na každé nařízení automaticky zvedá ruku proti.
Následné setkání s asistenem UKIP bylo také vybočení z průměru. Po celé budově vidíte korzovat spoustu lidí s visačkami na krku a už z jejich vážného a důležitého výrazu v tváři čtete, že musí pracovat na něčem velmi významném. Mezi nimi nás přišel uvítat, pohodově naladěný chlapík, kterému očividně byla „váženost“ celé instituce naprosto ukradená. Při vstupu do poslanecké sekce budovy nastal problém, jelikož jsme narazili na důležitého člověka. Úředník vydávající povolení ke vstupu totiž trval na tom, že poslanec má právo pozvat si na návštěvu pouze dva lidi, z čehož zarputile nechtěl ustoupit. Naštěstí náš průvodce si z toho nedělal příliš hlavu, zavolal jiného kolegu asistenta, který vzal třetího z nás na své jméno, jakoby se jednalo o úplně jinou návštěvu. Byrokracii tedy bylo vyhověno a my byli vpuštěni do nejzabezpečenější části.
Poté jsme se již mohli vydat do šestipatrového bludiště a setkat se s Nigelem Faragem. Nigel nás přivítal a hned zpočátku se omluvil za zapálenou cigaretu, jelikož jako asi jediný europoslanec se odvažuje nerespektovat zákaz kouření ve vlastní kanceláři. Celé jednání bylo ve velmi přátelském duchu a byli jsme přijati jako rovnocenní partneři. Mimo jiné nám Nigel a jeho asistent přiznali, že tato práce je dosti únavná a člověka vyčerpá. Což asi není divu, jelikož pohybovat se roky mezi blázny, musí člověka poznamenat. Nakonec jsme získali oficiální podporu, dohodli se na další spolupráci a mise byla úspěšně splněna.
Asi nikdo nemá iluze, že Evropský parlament je funkčním, demokratickým orgánem EU. Ale až při osobním zážitku člověk vidí, jak strašně celá instituce funguje. Poslanci, kteří jsou naprosto mimo, jednají o naprostých nesmyslech na míle vzdáleným problémům lidí venku. Schvalování stovek regulací a zbytečností, o kterých nemají šanci mít přehled samotní poslanci, natož normální lidé. Jinými slovy – drahá tlachárna žijící ve vlastní virtuální realitě. A právě proto je potřeba volit takové politiky, kteří nebudou následovat mainstream a stanou samostatnými a sebevědomými obhájci zdravého rozumu.
Miroslav Jahoda je členem Svobodných, vyšlo na blog.idnes.cz
Kam dál: