Už od té doby, kdy se Imram Khan stal 22. v srpna 2018 ministerským předsedou Pákistánu, tak se směr větru změnil. Zatímco jeho předchůdci, ač obecně tíhli k východu, tak stejně často přelétali mezi oběžnou dráhou USA a Číny, ovšem Khan v tomto procesu jasně definuje svoji náležitost k východu, zvláště pak k Číně. Je to pro dobro jeho země, dobro Středního východu a nakonec pro dobro světa.
RT před několika dny referovala, že Čína, kromě toho, že rozšíří nový přístav v Gwadaru v Balúčistánu, tak ještě s Pákistánem uzavře smlouvu o postavení vojenské letecké základny na pákistánském území, postaví v Pákistánu nové čínské město pro asi půl milionu Číňanů a ještě k tomu několik projektů na vylepšení silnic a železnic včetně dálnice k propojení měst Karáčí a Lahore, rekonstrukci dálnice Karakoram, propojení Hasan Abdal s čínskou hranicí stejně jako rekonstrukci hlavní železnice Karáčí-Pešavár, které má být hotové do konce roku 2019, aby po ní mohly vlaky jezdit rychlostí 160 km/hod.
Tato rehabilitace zanedbané pákistánské dopravní infrastruktury nejenže podle očekávání přispěje Pákistánu mezi 2% až 3% jeho budoucího HDP, ale také nabídne další kanál pro přepravu íránského plynu i kapalných uhlovodíků, který povede jinudy než přes Hormuzskou úžinu – např. železnicí do nového přístavu Gwadar, který je mj. také novou čínskou základnou válečného námořnictva. Z Gwadaru lze vozit íránské uhlovodíkové zboží všude včetně Číny, Afriky a Indie. S nově postavenou dopravní infrastrukturou lze íránský plyn vozit do Číny i po zemi.
Rozvoj těchto struktur plus řada projektů elektráren živených fosilními palivy ve skutečnosti Pákistánu vyřeší jeho chronický nedostatek energie, a to vše je součástí té nové čínské iniciativy Pásu a trasy (BRI) – čili jako se tomu také říká Nové Hedvábné stezky. Toto je ústřední součástí nového tzv. Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC), který byl poprvé načrtnut v roce 2015 při návštěvě čínského prezidenta Xi Jinpinga, kdy bylo podepsáno 51 Memorand o porozumění (MoU) v hodnotě asi 46 miliard US$. Takže Pákistán je teď už úplně mimo americkou orbitu.
Dnes je CPEC už dávno v realizační fázi a ty projekty, které se plánují nebo už probíhají, jsou v hodnotě přes 60 miliard US$. Odhadem 80% jsou přímé investice se značnou účastí Pákistánu a s 20% čínským koncesním dluhem. Z Pákistánu se tedy jasně stal zavilý spojenec Číny, a to je na úkor americké role na Středním východě.
Ta rádoby hegemonie Washingtonu nad Středním východem rychle uvadá. Podívejte se také na podrobnou analýzu od Michela Chossudovského “US Foreign Policy in Shambles: NATO and the Middle East. How Do You Wage War Without Allies?”.
Před pár dny odmítlo Německo požadavek Washingtonu, aby se přidali k Amerikou vedené námořní misi v Hormuzské úžině pod záminkou ochrany dopravy uhlovodíků přes tuto Íránem kontrolovanou úzkou vodní cestou. Ve skutečnosti je to spíše jen nové vojenské zneužívání vodních cest pro kontrolu, kdo vozí co komu, a vynucováním „sankcí“ blokádou či otevřeným pirátstvím na tankerech určených pro území ‚nepřátel‘ Západu.
Německý ministr zahraničí Heiko Maas minulou středu ve Varšavě v Polsku vyhlásil, že současná krize v Perském zálivu „nemůže mít vojenské řešení“ a že Berlín odmítne washingtonský požadavek, aby se přidal k USA, Británii a Francii při jejich operaci „zaměřené na ochranu námořní dopravy Hormuzskou úžinou při boji s tzv. „íránskou agresí.“
Tento nápad washingtonských válečných jestřábů byl pojat po úplně legálním zadržení ropného tankeru pod britskou vlajkou Stena Impero poté, co pár týdnů předtím narazil do íránského rybářského člunu. Přitom se však nic neříkalo o naprosto ilegálním a USA nařízeném britském pirátství, při němž pár týdnů předtím zabrali íránský super-tanker Grace u břehů Gibraltaru ve španělských vodách (což je ještě další porušení mezinárodního práva). Ač byla posádka Grace mezitím propuštěna, tanker pořád zůstává v britském zajetí, západní média jsou o tom však potichu, přičemž zlořečí Íránu za zabrání britského tankeru v Hormuzské úžině.
Němci zůstávají oddáni Společnému komplexnímu akčnímu plánu z roku 2015 – JCOPA (čili Íránské jaderné dohodě), ze které se Spojené státy jednostranně před rokem stáhly, a tak Německo nebude za USA intervenovat.
K tomu se přidává Turecko – klíčový člen NATO, jak kvůli své strategické poloze, tak kvůli skutečné vojenské síle NATO v Turecku – které se přiklání ještě blíže k východu a začíná se přeměňovat na solidního spojence Ruska, když ignorovalo washingtonské varování před nákupem ruských špičkových systémů protivzdušné obrany S-400. Za „spaní s nepřítelem“ – tj. za větší příklon k Rusku, potrestaly USA tureckou ekonomiku manipulací s její měnou, aby se o 40% oproti počátku roku 2018 propadla. Z Turecka se rovněž stal kandidát na členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci (SCO) a stejně tak je to s Íránem.
Z Turecka se ve skutečnosti stala chromá kachna mezi členy NATO a mohlo by brzy z NATO oficiálně odejít, což by byla pro Severoatlantickou alianci těžká rána a mohlo by to podobně nalákat i některé evropské členy NATO. Asi to nebude přes noc, ale s nápadem na omezení funkčnosti NATO se už operuje.
Všechny ukazatele se obrací, aby ukazovaly, že budoucnost – ekonomická i bezpečnostní – se obrací na Východ. Dokonce i Evropa se asi nakonec ‚odváží‘ přiklonit se k lepším vztahům v první řadě s Ruskem a se Střední Asií a nakonec i s Čínou.
A pak zvláště, pokud Británie ten Brexit provede, udělá-li to, což není vůbec jistá věc, tak je něco nachystáno. Pro ten případ má totiž Británie už připravenou dvoustrannou dohodu s Čínou, nachystanou k podepsání, pokud a když z toho EU odejde.
Opustí tedy loď i Británie, vždy zavilý spojenec USA? – To sotva. Ale tančit na dvou svatbách současně bylo pro Anglo-Sasy vždy zvykem. Britové to musí slyšet zpoza oceánu od svých pánů ve Washingtonu, kteří zase sbírají poučení od Britů – mnohasetleté koloniální mocnosti.
Západní Amerikou vedená válka proti Íránu je tudíž dost nepravděpodobná. V sázce je příliš mnoho a pak je zvlášť velký problém, že v regionu už nejsou žádní spolehliví spojenci. Vždyť jen vzpomeňte, že ti spojenci – spíš bychom jim ale měli říkat loutky nebo podržtaškové – normálně za Washington dělají špinavou práci. Takže nějaké ty hrozby, varování a otravující provokace od USA a těch pár ještě zůstávajících západních spojenců budou nějakou dobu ještě pokračovat. Hodí se to propagandě. Konec konců spakovat se a vrátit se domů není pro Strýčka Sama zvykem. Západní aliance už není tím, čím bývala. Ve skutečnosti je z ní vrak. A Írán to ví.
By Peter Koenig
Global Research, August 02, 2019
Zdroj: https://www.globalresearch.ca/western-alliance-falling-apart/5685408