Skoro to vypadá, jakoby síly Pravdy a Lásky chystaly dvacet let po Sametu další revoluci.
Euroskeptici jsou v Česku v defenzivě. Jakoby i vyšší moc byla proti nim. V letadle zahynul euroskeptický prezident Lech Kaczyński, jeden z posledních obhájců národního státu v Evropě. Českého prezidenta Václava Klause nechal v boji proti Spojeným státům evropským opuštěného. Jen zázrakem přežil pád letadla nejhlasitější euroskeptik a přední tvář britské nezávislé strany UKIP Nigel Farage. Ještě jeden pád letadla s euroskeptikem na palubě a budu si myslet, že nejde o náhodu.
Euro se sice hroutí, ale ani zde se euroskeptici moc radovat nemohou. Jakkoli by mohli cítit jisté zadostiučinění a doufat i v brzký konec Unie, který by mohl následovat po rozpadu eurozóny – vše naopak skončí jen větším utužením Evropy. Krize se stane katalyzátorem jednotné ekonomické vlády EU. Prezident Klaus bude zřejmě brzy držet hladovku, jak sám prohlásil, protože evropský vzdoroprezident v Bruselu se už třese na to, jak bude jednotlivým zemím schvalovat rozpočty.
Euroskeptické strany v Česku – a před volbami zvláště – jsou v mediální klatbě. Suverenita Jany Bobošíkové a Svobodní Petra Macha se nemohou dostat do sdělovacích prostředků a jakékoli zmínky o nich jsou editory mainstreamových médií záměrně odstraňovány, aby se snad žádný občan nedozvěděl o tom, že tu existuje alternativa k proevropským stranám.
Naopak pravdoláskařské partaje – TOP 09 a Věci veřejné – surfují na vlně přehnaného mediálního zájmu. Tyto prázdné nádoby s líbivými etiketami čekají na to, až budou po volbách naplněny novým obsahem, “překlopeny” do politických formací nahony vzdálených tomu, jak se nyní prezentují. Ne nadarmo se v politických kruzích mluví o chystaném konci Miroslava Kalouska.
Ať už volby nakonec dopadnou jakkoli, elitáři si mohou mnout ruce. Svá vajíčka nakladli do všech parlamentních stran – do ODS i ČSSD, stejně jako k lidovcům. Další zcela ovládli (SZ) a mohou si dovolit ten luxus nechat ji veřejně podporovat Velkým Dramatikem, protože v záloze mají ještě další dvě výše zmíněné novostrany. Takže kdyby to skrze partaj broučkařů nevyšlo, dostanou se do Sněmovny po hřbetu sličných blondýn a ukřičeného novináře, případně pana lesníka a hostinského v jedné osobě.
Pravdivým a laskavým ale nejde jen o to, aby se jejich kukaččí mláďata vylíhla v co nejvíce stranách. Jde jim zároveň i o co největší znejistění a překopání politické scény.
Česká televize proto řádí jako smyslů zbavená. Našpulené rtíky všudypřítomného Václava Moravce neopouštějí obrazovku, před kamerami se střídají nekonečné zástupy chartistů, disidentů, zkrachovalých politiků, rádobyexpertů, oživlých politických zombie, moralistů, “nezávislých” novinářů, politologů a analytiků:
Chartista Janouch nám ze Švédska přijede poradit, abychom kroužkovali poslední čtyři kandidáty; Pánkův Člověk v tísni (ano, to je ten pán, kterého by chtěl Dramatik za příštího obyvatele Hradu) organizuje volby na školách, ve kterých má vítězit TOP 09 a VV (jakoby snad Česko bylo v tísni); herečka Issová ve vytahaných teplákách demagogicky přesvědčuje mladé, aby domluvili prarodičům a volili topku, jako ona.
Když pak líčí staré lidi jako levicová monstra, blikne jen tak mimochodem na záběru podobizna prezidenta Klause – jen další z triků, kterými chce rozběsněná neokonzervativní klika co nejvíce vychýlit náladu ve společnosti ve svůj prospěch. Klaus – Moskva – levice – špatné – staré. Kníže – Amerika – pravice – dobré – mladé. Útočí podprahově, snažíc se nám vsugerovat opět onu známou blbou náladu.
Jako novinář, který v práci poslouchá jedním uchem ČT24, si tak musím nespočetněkrát za den vyslechnout i agitační reklamu ČT začínající citátem “Naše země nevzkvétá”. Co na tom, že jde o citát z roku 1990? Elitářům na ruku jdoucí Kavčí hory nám jej tlačí do mysli den co den už několik měsíců – zřejmě aby podprahově donutily novináře myslet si, že – teď, nebo nikdy. Že jsme na tom špatně a jestli nyní neotočíme kormidlem k břehům Pravdy a Lásky, bude s námi amen.
A tak se nám tu – aniž by ji někdo chtěl – organizuje poptávka po dramatické Dramatikově změně. Někdo, kdo chce využít symboliky dvacetiletého výročí, někdo, kdo nemůže přenést přes své velké neonové srdce, že mu byla revoluce ukradena, režíruje jakousi další.
Téměř v každém rozhovoru neopomene proto zdůraznit, že každých dvacet let dochází k jakési, ehm, generační výměně, čímž v nás nepozorovaně posiluje pocit, že to jsme my sami, kteří po této změně touží. Nedávno dokonce prohlásil, že by to už nějakou tu revoluci chtělo. A že kdyby ji někdo uskutečnil, vůbec by se nezlobil, že?
Přitom nemá žádné revolucionáře, žádné herce, které by do svého dramatu dosadil. Jeho kulisy jsou oprýskané a několikrát přemalovávané, herci profláklí, okoukaní, unavení. Stále stejný scénář, stejné monology, stejné postavy.
Resuscitace zelených Janem Rumlem je asi nejkomičtější ze všech příkladů, ale ve skutečnosti je to tak se všemi dalšími – neustále se vracející Zieleniec, neustále éterem se vznášející Univerzální Švejnar sestupující jako deus ex machina, aby zachránil českou demokracii, stále stejná kulturní fronta složená z filmového štábu Hřebejkových filmů, Cimrmanovského divadla a vysloužilých folkařů, o které nikdo nemá zájem. Dokonce i ten Šimon Pánek není žádným hereckým objevem, ale dvacet let starou tváří.
Inu, je to podivná Hra. Ale protože dnes na politické scéně chybí strana, která by reformní odkaz devadesátých let hájila, která by těmto Zieleniecům, Švejnarům a Pánkům oponovala, zřejmě bude Hrou úspěšnou. Zřejmě se z ní propadák nestane. Zřejmě ji kritici nestrhají. Zřejmě se bude hrát. Zřejmě na ni lidé budou chodit a zřejmě jí budou aplaudovat.
Zřejmě se revoluce znovu podaří.
Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš