To je najednou kraválu. Přitom se nestalo na jednání v EU nic nového. Premiér lítá se svými názory odezdi ke zdi, zatímco jeho ministři zahraničí a financí se mylně domnívají, že premiérem jsou oni.
Měl bych být rád, že se Petr Nečas odmítl připojit za Českou republiku k jakémusi paktu rozpočtové odpovědnosti EU. Tato nová dohoda v Unii totiž nepředstavuje nic pozitivního. Závazky v oblasti výše schodků státních rozpočtů a jejich podílu na HDP jsou platné už dávno a bez sankcí, které nebyly nikdy v minulosti uplatněny, je nedodržovaly nejen ty členské státy, které jsou nyní v reálném bankrotu, ale ani Německo s Francií, které stály za jejich zrodem. Ve skutečnosti tak má současná finanční a hospodářská krize v EU sloužit skrze tento pakt jen k tomu, aby mohl Brusel, resp. Německo s Francií, které je v háji také, zase o pěkný kus posunout novodobou hospodářskou a politickou protektorátní hranici v Evropě, aniž by hnuly s hraničními patníky. Jenže já spokojený nejsem.
Petr Nečas totiž udělal otočku nikoli kvůli zájmům České republiky a její suverenity, ale z důvodu prostého osobního kalkulu. V ODS jsou v základu dvě křídla, která se neshodnou. Jedni chtějí minimálně zachovat současný stav, nejlépe však Bruselu jeho získaná práva ořezat, zatímco druzí, s mozkem socialistů, se těší na prachy z dotací jejich kšefty, které by po nabourání doposud servilního chování vůči Bruselu mohly přestat chodit. Premiér nyní říká, že se mu nová dohoda nezdá po stránce věcné, že nepřináší České republice nic pozitivního, a že ubírá další část pravomocí, které mají náležet výlučně do rukou českých občanů a jejich zvolených zástupců. Toto pravdivé zdůvodní však bylo stejně pravdivé i na přelomu roku, kdy byl premiér zastáncem dohody, kterou pak v čase podmínil opatrnou zmínkou o referendu a nakonec se postavil proti ní. Na podstatě té dohody, ať už bylo její pracovní znění v čase, nebo její finální podoba nyní, jakékoli, se totiž nic nezměnilo – a v tomto přece musí jít o princip.
Jediným pozitivním výsledkem včerejší akce je fakt, že jsme se mohli téměř v přímém přenosu opět seznámit s pravou tváří ministra financí Kalouska a ministra zahraničí Schwarzenberga. Tito pánové si od počátku existence vlády pletou svou roli. Střídavě je možné v jejich mediálních vyjádřeních vidět, že premiérem se cítí být oni. Někdy každý sám, jindy rukou nerozdílnou. Využijí každé příležitosti, aby dali vědět, že jejich premiér (ano, jejich, protože oni jsou ve vládní hierarchii až pod ním), pro ně žádnou autoritu nejen přirozenou, ale ani funkčně příslušející, prostě nemá.
Česká republika jen ztrácí od posledních voleb další čas. Premiér je slaboch, který si řeší více problémy v ODS než problémy státu, a nejdůležitější ministři vlády rozpočtové odpovědnosti se projevili jako Bruselem dosazení protektoři, podporovatelé vojenských zásahů v suverénních státech, které nás ničím neohrožují, a velcí bojovníci za upevnění moci státu nad občany skrze zvyšování dluhů České republiky a ruku v ruce s tím i daní a poplatků. Pro naivky se zklamáním, pro realisty nic nového.
Bohužel se zdá, že to s touto vládou budeme muset dokopat až do konce jejího funkčního období. Stejně tak je jisté, že výsledkem jejich dosavadních kroků bude posílení pozice socialistů ve volbách, které nás čekají. Česká republika tedy neztrácí jen současné čtyři roky, ale ztratí i další čtyři. Jednoznačnými a hlavními viníky této situace jsou v mých očích Nečas, Kalousek a Schwarzenberg. Inu, socialismus s lidskou tváří, tedy skrytou formu totalismu, je zjevně možné budovat i s maskou pravičáka. Ono je totiž stále ještě dost lidí, kteří na to z důvodu absence vlastních idejí či z důvody jejich ztráty, rádi slyší.
František Matějka je členem Svobodných vyšlo na blog.idnes.cz
Kam dál: