Německo v plamenech

Mises.cz: 13. února 2013, Jakub Skala

Dnes si připomínáme smutné výročí, a totiž uplynutých osmašedesát let od bombardování Drážďan na sklonku druhé světové války.

Článek nemá za cíl zlehčovat zločiny Wehrmachtu nebo jiných bojových jednotek států Osy. Nejde o článek o válce, holokaustu, SS nebo nespoutaném chování rudoarmějských „osvoboditelů“. Jde o plošné bombardování civilního obyvatelstva, které již tak bylo dosti sužováno válečnými choutkami svých mocipánů.

Válku lze samozřejmě jen těžko rozdělit na kroky jednotlivých stran a sledovat pouze jednání jedné z nich, zatímco bychom ignorovali postup druhé strany. Na druhou stranu je více než kdy jindy třeba připomenout, že vždy jednají jedinci, a nikoliv národy či města. Zabití jedněch civilistů nepřátelskou armádou žádným způsobem neopravňuje druhou armádu taktéž vraždit „cizí“ civilisty.

Bombardování Německa nabralo obrátky v polovině roku 1943, kdy se válka začínala obracet ve prospěch Spojenců. V létě se vylodili na Sicílii, ačkoliv Hitler je chybně čekal na Balkáně. Situace na východní frontě se po bitvách o Stalingrad a Kursk také obracela. Spojenci chtěli pochopitelně válku nejdříve ukončit, a tak se (zpočátku především Britové vedeni Winstonem Churchillem) rozhodli k masivnímu bombardování německých měst. V tomto článku se blíže podíváme na kobercové nálety na výše zmíněné Drážďany, nicméně bombardování ostatních měst probíhalo prakticky totožně.

Strohá čísla

První sirény se rozezněly 13. února ve 21:51 a ve 22:14 začaly na město dopadat bomby. Za osm minut bylo (alespoň na chvíli) po všem. Během té chvilky na Drážďany dopadlo 500 tun výbušnin a 375 tun zápalných bomb. O tři hodiny později, ve chvíli, kdy se záchranné jednotky pustily do práce, aby hasily požáry a zachraňovaly raněné, přišla záměrně druhá vlna. V té během 24 minut shodily bombardéry RAF na město více než 1800 tun výbušnin.

Další vlny útoků dokonávaly dílo zmaru a zkázy po následující dva dny. „Přesnost“ leteckých útoků dokládá mimo jiné skutečnost, že v těchto dnech při útocích Spojenců na Drážďany byla omylem bombardována taktéž Praha, Plzeň a Most, kde si bomby taktéž vyžádaly své oběti.

Při útoku zahynulo – uhořelo, udusilo se, bylo ušlapáno v panice či zasaženo výbuchem bomby – minimálně 25 000 obyvatel Drážďan a uprchlíků, kteří se do města uchýlili v marné naději na úkryt před postupující Rudou armádou. (Odhady počtu obětí se značně liší, především právě kvůli velkému přílivu uprchlíků ve městě. Minimální počet je okolo 22 tisíc, zhruba 25 000 obětí je číslo, na kterém se většina historiků shoduje, ačkoliv šly informace – patrně zveličené německou propagandou – o násobně vyšším počtu obětí.)

Oběti náletů čekající na kremaci (zdroj: Das Bundesarchiv, Bild 183-08778-0001 / Hahn / CC-BY-SA)

Během útoku na město bylo také zničeno 24 bank, 26 pojišťoven, 31 obchodů, 640 krámků, 64 skladů, 2 trhy, 31 hotelů, 26 hospod, 63 administrativních budov, 3 divadla, 18 kin, 11 kostelů, 6 kaplí, 19 nemocnic, 39 škol, 19 pošt a další. Padesát šest procent všech neprůmyslových budov podlehlo zkáze. Zároveň lehlo popelem 78 000 bytových jednotek, dalších 27 000 bylo neobyvatelných a dalších 64 500 bylo poškozeno. Jak vidíte, jednalo se o klíčové válečné objekty, jejichž ztráta jistě znamenala pro Říši zásadní zlom v bojeschopnosti.

Podobné útoky probíhaly od roku 1943 po celém Německu a zasáhly Hamburg (45 000 mrtvých), Berlín (20 000 – 50 000 mrtvých), Kassel (10 000 mrtvých), Norimberk (8 000 mrtvých), Pforzheim (17 600 mrtvých, což představovalo 31 % veškerého obyvatelstva) nebo třeba Schwandorf – městečko v Bavorsku nedaleko českých hranic, na které přišel letecký útok 17. dubna 1945 (sic!) a prakticky ho srovnal se zemí. Bombardování pokračovalo slovy velitele bombardovacích operací Arthura Harrise až do té doby, dokud bylo co bombardovat.

Podle odhadů při náletech zahynulo mezi 400 000 a 600 000 lidí, alespoň 780 000 bylo zraněno a 7,5 milionu lidí přišlo o domov.

Přehled německých měst podle % zničení zastavěných oblastí

Pokud byste si naivně mysleli, že šlo o „vedlejší efekt“ bombardování industriálních a „válečných“ cílů, pak vás o opaku přesvědčí prohlášení výše zmíněného Arthura Harrise: „Za cíl ofenzivy (…) by mělo být jednoznačně stanoveno zničení německých měst, pozabíjení německých pracovníků a narušení civilizovaného života po celém Německu. (…) Zničení domů, veřejných služeb, dopravy a životů, vytvoření uprchlického problému bezprecedentních rozměrů a zlomení morálky jak doma, tak na frontě z důvodu strachu z většího a intenzivnějšího bombardování jsou akceptované a zamýšlené cíle naší bombardovací politiky. Nejsou vedlejšími produkty pokusů zasáhnout továrny.“ V roce 1953 byl Harris na nátlak dobráka Churchilla povýšen za svoje válečné snažení do šlechtického stavu.

Celkem během druhé světové války zahynulo mezi 38 a 55 miliony civilistů.

Děsivá realita

„Vlevo najednou vidím ženu. Vídám ji dodnes a nikdy na ni nezapomenu. Nse v ruce uzlíček, je v něm dítě. Utíká, zakopne a dítě padá do plamenů.

Najednou před sebou opět vidím lidi. Křičí a máchají rukama a potom – k mému čirému zděšení a údivu – vidím, jak z ničeho nic padají k zemi. (Dnes vím, že tito nešťastní lidé se stali oběťmi nedostatku kyslíku.) Omdleli a poté shořeli na popel.

Zmocní se mě šílený strach a od té doby si neustále opakuji jednu jednoduchou větu: „Nechci uhořet k smrti.“ Nevím, o kolik lidí jsem zakopla a upadla. Vím jen jedno: nesmím uhořet.“

-Margaret Freyer

Chtěl jsem k této části ještě něco připsat, ale upřímně – nedá se k tomu nic dodat.

Důvod

Anglické velení se neuvěřitelně hloupě domnívalo, že bombardování měst podlomí německou morálku a pomůže tak ukončit válku. Harris dokonce věřil, že Němci po masivním bombardování Berlína svrhnou Hitlera. Jak mohlo britské velení dojít k podobnému závěru, je mi záhadou, obzvláště vzhledem k tomu, že Londýn byl cílem německých útoků již po tři roky a místo zhroucení byli Angličané stále odhodlaní bránit se a bojovat.

Podobně šokující je představa Američanů z konce roku 1944, kteří se až doposud bránili hromadnému bombardování měst a soustředili se především na bombardování vojenských cílů, že k brzkému ukončení války je třeba změnit taktiku. Nic nevadí, že Německo zažívá podobná bombardování z rukou RAF již rok a půl bez značného ochromení ochoty bojovat. Je třeba plošně bombardovat města.

Hamburg po náletu

Totální destrukce řady německých měst otevřela stavidla morálky k ještě hrůznějším činům, které představuje svržení dvou atomových bomb americkou armádou na japonská města Hirošima a Nagasaki. Tomu jsme se věnovali na tomto webu již v dřívějším článku, a tak se na tomto místě nebudeme opakovat.

Závěr

Spojenci se ve svém válečném snažení neukázali o moc lepší než jejich nepřátelé. Pochopitelně válka je válka a libertariánské principy jsou vám k ničemu, když na vás jede nepřítel s tankem. Můžete se bránit, můžete odstranit velení nepřátelských sil, ničení nepřátelských továren je pochopitelné. Ale v žádném případě nemůžete chtít nikdo normální povraždit civilisty, kteří se provinili pouze tím, že žijí na špatné straně hranice.

Nezbývá mi než zopakovat závěr, který jsem uvedl už ve svém článku o první světové válce. Nacionalismus, který stál i za druhou velkou válkou 20. století, byl produktem silného státu, nikoliv kooperujících svobodně žijících lidí. Válka je zdravím státu. Čím silnější je stát, tím větší je šance, že se jeho působení zvrhne do obludných rozměrů. Nezapomínejme, že i Hitler byl produktem demokracie. A někdo další takový se může snadno objevit.

Totální válka v praxi

Psaní tohoto článku jsem si skutečně příliš neužíval. Jsem zvyklý psát negativní články o neblahých dopadech státních zásahů na jeho poddané, ale naprostý zmar, který představuje druhá světová válka, mne vždy uvrhne do hluboké sklíčenosti.

Zdroje údajů: wikipedia.org.

Originální článek naleznete zde:

Německo v plamenech

Sdílejte přátelům