RECENZE HLAVNÍ CENY NAŠÍ PŘIPRAVOVANÉ SOUTĚŽE! Z pera Martina Pánka (časopis Laissez Faire + The Cato Institute):
Když jsme na gymplu měli při různých angličtinářských a esejistických příležitostech jmenovat lidi, se kterými bychom chtěli jít na večeři, které obdivujeme, kteří nás inspirují atp., ustálila se mi trojice Lance Armstrong, Václav Klaus a Jaromír Jágr. Z gymnázia už jsem nějaký ten pátek pryč a jsem rád, že jsem od těchto inspirujících osobností s výrokem o mladické hlouposti nemusel znechuceně odstoupit. Všechny tři se mi také (z různé vzdálenosti) poštěstilo vidět naživo.
Prakticky hned po gymplu jsem díky tomuto videu zaregistroval existenci Nigela Farage:
Čim víc jsem o tomto politikovi zjišťoval, tím radši jsem ho měl. V průběhu let se rozhodně zařadil mezi osobnosti z prvního odstavce, které se těší mojí nejvyšší úctě a které bych určitě chtěl potkat. Proto když měl přijet do Prahy, přesunul jsem jeho knihu na samý vrchol žebříčku knih k přečtení a koupil si ji ve fyzické podobě — abych mohl obdržet Nigelovu muří nohu. Na setkání nakonec nedošlo a kniha zase uvolnila místo jiným.
Když mi ukradli Kindle, zařekl jsem se, že tedy konečně přečtu aspoň některé z knih, které mám ve fyzické kopii, a že teprve za odměnu si koupím nový Kindle. 
K pořádné četbě jsem se tedy dostal až při svojí washingtonské stáži. Začalo to v metru, ale poměrně záhy jsem četbu musel rozšířit i do popracovní doby, protože ta kniha je zatraceně skvělá! Nemohl jsem se odtrhnout. Kdybych nemusel do práce, přečetl bych ji snad během jednoho jediného dne.
Nigel Farage je vzdělaný, bystrý a vtipný vypravěč. Knihu tak jak jeho život rámují tři téměř smrtelné události: srážka s autem, rakovina a pád letadla. Ale je tam toho víc. Nigel vypráví svůj život prakticky od narození až do roku 2011. O rozvodu svých rodičů, o svých dišputacích na střední škole, o začátku svojí úspěšné burovní kariéry, o seznámení s první ženou, o odebrání varlete (ha, další společná věc s Armstrongem!), o založení politické strany, která byla spíše diskusním spolkem a o tom, jak ji postupně tvrdou prací přeměnili na profesionální stranu, která ohrožuje zavedené britské strany (Svobodní by měli číst velmi pozorně), o rozvodu a seznámení s druhou ženou, o své lásce k alkoholu a kriketu a spoustě, spoustě dalších věcí.
Pro českého čtenáře je ovšem vzdělanost Nigela Farage ovšem trochu na škodu. Narozdíl od bývalého novináře Dana Hannana, který ve svých článcích a knihách používá pouze základní slovní zásobu, se Nigel nebojí používat neobvyklá slova ani francouzské termíny. Nemyslím si, že bych byl špatný angličtinář, ale spoustě slov jsem nerozuměl — pomněte, že fyzická kniha nemá vestavěný slovník jako Kindle . (Doufám, že vás teď znervóznilo, jak kvalitní asi musí být moje překlady Nigelových projevů.)
Slova jako deerstalker, meerschaum, jettison a jiná jsem si buď domýšlel nebo hledal ve slovnících. Což je škoda, protože Nigel si umí perfektně hrát se slovy (např. Farage’s Foragers nebo Farage barrage — oba výrazy jsem si taktéž musel hledat), takže výběrem slov dokáže u znalého čtenáře navodit přesně tu atmosféru, kterou potřebuje.
A nepochybujte, že je v tom opravdový mistr. Kdy jindy se vám stane, abyste se u životopisu politika smáli několikrát nahlas? A to dokonce i v místech, kde si myslíte, že všechny vtipy už byly vystříleny. Co by proboha ještě někdo mohl říct vtipného o mokrém hadru Van Rompuyovi? Nechte se překvapit v knize.
Jakýmsi leitmotivem celé knihy je, že Nigel je politikem vlastně z donucení. Kdyby Konzervativní strana dělala to, co má, nezakládal by burzián Farage politickou stranu. Ani to, že se stal vrcholným politikem, ho ale nezměnilo v jeho naturelu: Pořád miluje hospodu, ve které si dá pivo a cigaretu, pořád je velmi upřímný, vtipný a nenucený. Jaký rozdíl oproti dnešním politikům, kteří všichni vypadají stejně, mluví stejně a podobají se jako vejce vejci?
Knihu musím jedině doporučit (se slovníkem v ruce), skvěle jsem se bavil, dozvěděl jsem se leccos o pozadí Farageova vstupu do politiky a musím říct, že jsem se i politicky docela hodně vzdělal.
Doufám, že se toho nějaký český vydavatel ujme a knihu přeloží (hlásím se jako odborný redaktor). Autobiografie nejzajímavějšího a nejsledovanějšího politika dnešní Evropy by mohla jít zejména v době před eurovolbami na odbyt, ne?
Nigel Farage: Flying Free — 100 %
kniha na eshopu »
—
PS: Na závěr nemůžu jinak než:
Martin Pánek je šéfredaktorem časopisu Laissez Faire a působí jako stážista v americkém Cato Institute.
