Nikdy v životě bych ani na okamžik nechtěl být anonymem

Nikdy bych nechtěl být bez svého jména, být anonymem. Přesto takové situace jsou a já právě proto využiju každé sebemenší příležitosti k tomu, abych své jméno mohl uvést pod svá slova, ať již psaná, nebo mluvená. Lidé si ani neuvědomují, že jsou o své jméno připravováni systémem každý den. Ve státním systému jsme čísly stejně, jako jimi byli lidé uvěznění v koncentračních táborech. Co ti by za to dali, kdyby se tehdy alespoň mohli hrdě hlásit svým jménem, které jim rodiče dali. Co by za to dali padlí a jejich potomci, kdyby místo náhrobního kamene s nápisem „hrob neznámého vojína“ věděli, že tam leží člen jejich rodiny. Ve zdravotním systému, v sociálním systému, v daňovém systému… všude jsme všichni považování jen za číslo, se kterým se pojí staré známé „má dáti, dal“. Jdete na úřad a dostanete číslo. Jdete na poštu a dostanete číslo, jdete k lékaři a zase dostanete číslo…

Každý politický systém a všechny jeho špatnosti přežívaly právě proto, že politici za konkrétními lidmi se jménem a příjmením viděli jen čísla. Konec každého systému a všech jeho špatností nakonec založili vždy lidé s veřejně deklarovaným jménem a příjmením. A vždy jich byla menšina a proto systém přežíval, zatímco anonymní většina kecala v hospodách. Byly doby, kdy se za ty stavěné základy konce zavíralo. Dnes to není o mnoho jiné. Přestože stále existují verbální trestné činy (a já tvrdím, že dokud budou existovat, nikdy tu skutečná svoboda a demokracie nebude) a lidé za ně chodí do basy v podstatně méně případech, než dřív, stále se mnoho lidí bojí spojovat svá slova se jménem, aby neměli problémy například v zaměstnání. Neuvědomují si, že tuhle bitvu za ně ale nikdo jiný nakonec nevybojuje.

Snažím se žít se všemi klady i zápory a se všemi úspěchy i průsery tak, abych nikdy nemusel za žádných okolností tajit, kdo jsem a jak se jmenuju. Ať si ostatní myslí, co chtějí, protože je jisté, že oni můj život žít nebudou. Mnohokrát jsem se dostal do situace, kdy jsem přemýšlel, jestli zrovna v ten okamžik nedělám ostudu jménu, které mi rodiče dali. A určitě v mnoha okamžicích se to i stalo. Jenže právě ta skutečnost mě pak hnala mílovými kroky k nápravě. Nechci z tohoto světa odcházet jednou s tím, že jsem byl ostudou našeho rodu. A je pro mě také milejší, když si o mně budou myslet lidé cokoli, než kdyby si nemysleli nic. Když si něco myslí, je to jeden z důkazů, že ještě žiju.

Nedokážu si ani na okamžik představit, že bych šel do trestního oznámení jako anonym, že bych někde křičel v davu jako anonym, že bych někomu cokoli řekl či o něm napsal jako anonym. Styděl bych se a považoval to za největší možnou potupu. Nést jakékoli a všechny následky svého chování a činů považuji za férové vyvážení k mým právům, která mám, a která hojně každý den užívám. Právo a povinnost či svoboda a odpovědnost – to pro mě vždy byly a jsou zcela nerozlučné strany jedné mince, které bych od sebe v mém případě nenechal odtrhnout ani násilím. Čím více lidem tohle dojde, tím to u nás bude vypadat líp.

Chtít právo a ne povinnost, chtít svobodu a ne odpovědnost, takových je stále ještě hodně a já nechci patřit mezi ně. Ano, jsem zastáncem podstatně větší svobody jedince, než jakou teď máme. Ano, každý den nenechám nit suchou na regulátorech našich životů na všech úrovních. Jenže mým cílem je ze zásady prostor veřejný a ne soukromý – a iDNES.cz není ani Brusel, ani český parlament, ani politici, kteří jsou mým cílem. Je to ryze soukromý majetek a já soukromé vlastnictví a zacházení s ním respektuji stejně, jako tvrdím, že mnoho daní je jen legalizovanou krádeží za bílého dne peněz lidí, kteří si je vydělali.

To je můj postoj ke změnám v diskusích na iDNES.cz, které mi z výše uvedených principiálních důvodů opravdu nedělají problém. A když třeba jednou budou? Tak půjdu jinam a nebudu ztrácet čas prázdným anonymním tlacháńím o tom, jak jsem nespokojený. Jsem totiž svobodný. Skoro by se mi chtělo napsat, že víc, než si myslí… 😉

.