„Za ministra Dobeše jsme si zvykli mlátit hlavou do stolu při každém jeho vyjádření. Co se za Dobeše naučíš, u Marcela Chládka jako když najdeš,“ napsal nedávno sociolog Stanislav Biler a celkem tak vystihl i můj pocit. Nechci zabíjet čas uváděním výčtu Chládkových přešlapů. Cítím ale potřebu vyjádřit se k jednomu z nich. Tím je Chládkův dlouhodobý boj proti domácímu vzdělávání, který vyvrcholil dnes vyřčeným, naprosto stupidním argumentem, že nekontrolovatelné domácí vzdělávání představuje bezpečnostní hrozbu. Doma by podle Chládka mohli chtít své děti učit například extrémisté.
1) Celé to působí, jak naznačil Honza Jindra, že na ministerstvu dlouho hledali zásadní argument proti domácímu vzdělávání, až se svezli na vlně aktuálního boje s extremismem. Tak se rozhodli tohoto strašáka vytáhnout a spojit ho s tématem domácího vzdělávání. Vždyť kdo ví, jestli rodiče neupřednostňují domácí vzdělávání před tím školním právě proto, aby z nich mohli doma vychovat malé džihádisty nebo nácíčky.
2) Jsem si vědom toho, že generalizace je ošemetná věc. Je mi jasné, že mé vlastní zkušenosti nelze zobecňovat a vydávat je za přesnou výpověď o homeschoolerech v Česku. Přesto… Kdykoliv jsem se bavil s někým, kdo chce své děti vzdělávat doma či už tak činí, nebo kdykoliv jsem s takovými lidmi četl rozhovor/reportáž, v naprosté většině mohu říci, že o žádné extremisty nešlo (možná tak Michala Semína bych pod škatulku extremista, a to ještě dost inteligentní, zařadil :)). Ano, často jde o alternativce, sluníčkáře (jak se dnes módně a hanlivě říká) a podivíny, ale nevím, co je na nich extremistického. Jde o lidi, kteří jsou znepokojeni tím, jak u nás školní vzdělávání vypadá nebo o lidi, kteří zkrátka nedůvěřují státu v tom, že roli vzdělavatele jejich dětí zvládne.
3) Teď budu trošku sugestivní. Zkuste se zeptat sami sebe, jak si představujete průměrného/typického extremistu. Ať to máme jednodušší, třeba voliče dělnické strany nebo komunistů. Myslíte, že je to někdo, komu leží vzdělání svého dítěte hodně na srdci? Kdo o vzdělání svého dítěte dbá? Že to je někdo, kdo by byl schopen věnovat svému dítěti třeba 4 nebo 5 hodin, aby ho doma vzdělával? Já si to fakt nemyslím. Čest výjimkám.
4) Mnohem větší ohrožení „nákazou“ extremismem vidím stejně jako Jiří Štěpán naopak u dětí, které navštěvují školu. Učitelů s extremistickými názory (komunisti, rasisti, xenofobové, náboženští fanatici) nechodí po českých školách málo a přirozeně jsou i tací, kteří si své názory nenechávají pro sebe. Nemluvě o tom, že škola je sociálně pestré prostředí, takže s extremistickými názory se děti setkají i u spolužáků. Pro někoho může být takový střet s tvrdou realitou i pozitivní zkušeností – nebude si svět zbytečně idealizovat, jiný se může extremismem nakazit. Každopádně na extremistické názory lze na škole velmi často narazit. Chce-li někdo své děti před extremismem chránit, udělá lépe, pokud je do školy nepošle.
5) Jediná extremistická strana zastoupená v českém parlamentu je proti domácímu vzdělávání. Náhoda? Nemyslím si.
Originální článek naleznete zde:
O domácím vzdělávání, škole a extremismu