Českomoravská konfederace odborových svazů představila svůj program Vize pro ČR. Pro křičící dav sen o lepším životě tady a teď, pro mě útok na svobodu jednotlivce, na cizí majetek, ale i na stát.
Cílem odborů prý je, aby se naší ekonomice a obyvatelům dařilo lépe. Jo, to není špatný. Kdo by to nechtěl. Takže cíl bychom měli a teď už zbývá jen pár drobností v podobě odpovědí na vcelku standardní otázky typu „kdo“, „jak“, „kdy“ a „za co“. Materiál najdete zde. Komentář k němu jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, protože bojovat proti teroristům se musí a je jedno, jakou mají barvu.
Základ úspěchu při realizaci výše uvedených cílů odborů spočívá v několika základních předpokladech. Jsou jimi nová zdanění, vyšší zdanění stávajícího, každoroční schodek státního rozpočtu ve výši 120 miliard korun na dlouhé roky dopředu, více peněz do vzdělání, více peněz na dávky, více peněz na podpory, více peněz na platy a mzdy, více peněz na podporu nových pracovních míst, více peněz na podporu exportu, více státního stavění na vodě i na souši, ale také například peníze na minimálně 50.000 nových tzv. sociálních bytů s nízkým nájemným, nebo znovuzavedení aktivní činnosti úřadů práce při umístění nezaměstnaných či při rekvalifikaci. Jako kdyby to ve skutečnosti na těch pracovních úřadech někdy dělali. Zjednodušeně se dá způsob naplnění jejich cílů shrnout takto: Vyberme více od těch, od kterých vybíráme už teď, dáme více těm, kterým dáváme už teď, a budeme se mít dobře.
Vždy mi šlo o princip. V jednoduchosti je krása i síla zároveň – a to jak v případě řešení, tak v případě předkládání názorných ukázek. Vezměme si například sport. Ze sportu musí být odboráři absolutně per plex. Včera skončilo ME ve fotbalu. Vyhráli Španělé. Kdo sledoval finále, musí uznat, že právem. Byl to koncert. Italům dali čtyři branky. Kdyby o pravidlech rozhodovaly odbory, byl by výsledek 2:2, v lepším případě 3:1 pro Španělsko. Nebo třeba Roman Šebrle. Známe se už dlouhé roky a vím, že pro svůj úspěch v desetiboji obětoval opravdu hodně. Kdybych měl však srdce odboráře a vynaložené úsilí Romana by mi bylo u zadku, nebyl by prvním na světě zdaleka tak dlouho. Očima odborů přece není jediný důvod, aby se o své vypocené body nepodělil s ostatními.
A co takové studium? Jedni se snaží a mají dobré známky. Druzí jen tak proplouvají a je jim to mnohdy i jedno, protože na školu se šli za státní prachy zašít, aby si prodloužili mládí. Jenže kde je nějaká sounáležitost, empatie a solidarita? Zprůměrujme to, seberme výsledky těm lepším, rozdělme mezi ostatní a můžeme si udělat další pěkný odborářský zářez do pažby rovnostářství. Vždyť příliš velké rozdíly mezi lidmi mohou být důvodem rozbrojů a někdy někde dokonce i násilí – a studenti jsou taky jenom lidi. A co teprve zaměstnanci makající v práci na výkon (byrokrati mohou tuto krátkou pasáž přeskočit)? Proč by měl mít sakra někdo víc, když udělá víc?
Ekonomice i lidem se obecně daří vždy líp tam, kde neoperují teroristé. V důsledku je pak úplně jedno, jestli ničí práci jiných sofistikovanými bombami, Molotovovými koktejly, útoky na síť, realizací ideologie ekologismu, nebo institucionalizací rovnostářství skrze takové návrhy, jakými tady nás zásobuje například Českomoravská konfederace odborových svazů. Prý je postup odborů v kontextu současného vnímání demokracie demokratický. Pokud mě však bude jakýkoli odborář skrze současnou verzi demokracie nutit, abych si vybral, mám v tom jasno už dlouho a vyberu si rychle. Jestli si budu muset opravdu vybrat mezi tou současnou verzí demokracie a svobodou, vyberu si svobodu – a to svojí za moje, nikoli jeho za moje.
František Matějka, vyšlo na blog.idnes.cz