Oficiální washingtonská ‚fantazie‘ o Sýrii

Co nám to říká, když metropole nejmocnějšího národa světa opírá hlavní rozhodnutí o válce o cosi, co každý myslící člověk uznává za „fantazii“ – dokonce i hlavní tvůrci politik a vrcholní zastánci zahraničních intervencí?

Mohlo by to naznačovat, že US vláda naprosto ztratila svůj kurz nebo že politický oportunismus už teď překonává racionalitu a že krátkozraké požitky rozhodují o vojenských strategiích, které jsou otázkou života a smrti. Každopádně lze na současné US politice k Iráku a k Sýrii i k širšímu Střednímu východu těžko spatřit, jak by asi mohla posloužit americkým národním zájmům nebo se promítnout do něčeho jiného kromě větší mizérie pro lidi v regionu.

Nejhýčkanější dnešní oficiální „fantazií“ Washingtonu je dnes tvrzení, že v Sýrii existuje nějaká cosi znamenající „umírněná opozice“ nebo že by ji šlo nějak vytvořit. Víra v tohle zbožné, hůře než hvězdy na nebi dosažitelné přání byla ústředním bodem kongresové akce z minulého měsíce s $500 milionovým plánem presidenta Baracka Obamy na vycvičení a vyzbrojení těchto „umírněných“ rebelů, aby bojovali s teroristy Islamistického státu, kteří rabují rozsáhlé oblasti Sýrie a Iráku – a spolu s nimi i se Syrskou armádou.

Ovšem nedávno v srpnu i president Barack Obama veřejně vyhlásil, že důvěra v ty „umírněné“ byla jen „fantazií“, která nikdy nebyla „v kartách, se kterými sehrálo“ jako s funkční strategií. Pak ve středu David Ignatius národně bezpečnostní fejetonista neo-konzervativního Washington Post a prominentní podněcovač US intervencí referoval z oblasti formování vojsk rebelů v tureckém Reyhanli o té samé skutečnosti téměř stejnými formulacemi.

„Problém spočívá v tom, že ta ‚umírněná opozice‘, kterou podporují Spojené státy, je pořád ještě z větší části fantazií,“ psal Ignatius a všímal si toho, že největší problém by bylo zkoordinovat „ty nadivoko poskládané brigády Svobodné syrské armády do nějaké soudržné síly, která by mohla vyplnit vakuum, pokud by se ti extremisté vyhnali.“

Ignatius citoval i velitele syrských rebelů Hamzu al-Shamaliho, vrcholného příjemce americké podpory včetně proti-tankových střel, jak říká: „Lidé z ulice v Sýrii od určitého okamžiku už ztratili ve Svobodnou syrskou armádu důvěru,“ tj. v síly US podporovaných rebelů, které tvořily ozbrojené křídlo údajné „umírněné opozice“ vůči presidentu Basharu al-Assadovi. Ignatius dodává:

„Shamali vysvětluje, že mnozí z velitelů rebelů jsou nedisciplinovaní, jejich bojovníci nejsou moc vycvičení, a ta volná zastřešující organizace FSA nad nimi postrádá velení a kontrolu. Ti extremisté Islamistického státu a Jabhat al-Nusra to vakuum vyplnili. Teď, říká, „je otázkou, jakou by každý Syřan položil opozici: Přinesete chaos nebo řád?“

Podle Ignatia řekl Shamali, že odmítl návrh, aby ty roztroušené brigády FSA sjednotil, protože „odmítá opakovat zkrachované experimenty.“ Namítal, že by bylo zapotřebí zcela nové „Syrské národní armády“, která by bojovala jak proti islamistickým radikálům, tak proti Assadovým vojskům.

Ale i s tímto sympatizující Ignatius uznává, že „největším problémem FSA jsou vnitřní rozbroje. V posledních dvou letech jsem měl interview s různými lidmi, kteří se pokoušeli stát se vůdci, jako: Abdul-Jabbar Akaidi, Salim Idriss a Jamal Maarouf. Ti všichni mluvili o sjednocení opozice, ale nikdo neuspěl.

„Arabský zpravodajský zdroj vysvětluje: ‚Až dosud byla FSA něco na způsob mafie. … Lidé v Sýrii mají této mafie už dost. Není v tom žádná struktura. Není to k ničemu.‘ A tohle je od jednoho z lidí, kteří poslední tři roky bojovali za zorganizování odporu.“

Jinými slovy na ty „umírněné“ rebely – v té míře, v níž opravdu existují – mnozí Syřané pohlíží jako na součást problému, nikoliv jako na součást řešení.

Upřednostňovaná Al-Kaiída

Dalším kazem Obamovy strategie je to, že syrským „umírněným“ daleko více vadí Assadův drsný, ale sekulární režim, než sunnitští džihádisté, kteří se vynořili jako neúčinnější bojová síla proti němu.

„Pokud se US nálety a další podpora budou jevit jako zásahy jen proti muslimským bojovníkům a posilovat nenáviděného Assada, tak ta strategie vytvoření ‚umírněné opozice‘ nejspíš selže,“ dospívá k závěru Ignatius.

Tahle stížnost vlila novou naději vlivným washingtonským neokonzervativcům, že by Obamu snad nakonec mohli přesměrovat k intervenci do Sýrie místo pouhého bombardování Islamistického státu, aby se spustila plnocenná válka proti Assadovi za „změnu režimu“, zrovna tak, jako se neoconům povedlo v roce 2003 přesvědčit presidenta George W. Bushe. (Viz Consortiumnews.com’s “Neocons’ Noses Into the Syrian Tent.”)

Z tohoto hlediska se Obama jeví jako ta příslovečná srna oslněná na silnici světly. Má strach, že ho budou prohlašovat za „slabého“, když nepůjde po Islamistickém státu za jeho hyper-násilné útoky uvnitř Iráku a jeho brutální popravy amerických rukojmí v Sýrii. Ale Obama také nemůže utéct před svými předchozími siláckými výkřiky, že: „Assad musí jít.“

Základní rozpor Obamy, když poskytuje „skrytou“ podporu syrským rebelům, spočívá v tom, že tím nepřímo posiluje sunnitské extremisty, kteří si zabrali zbraňové sklady Svobodné syrské armády, a podařilo se jim přetáhnout od „umírněných“ rebelů některé z těch, které CIA vyzbrojila, vycvičila a financovala. Mezi tím i další US spojenci včetně Saúdské Arábie a Turecka pomáhali některým z extrémnějších syrských rebelů, včetně al-Kaiíďácké Fronty Nusra.

Před rokem mnozí z „umírněných“ rebelů veřejně zavrhli syrskou politickou frontu, kterou sestavila dohromady Obamova administrativa, a místo toho schválili al-Nusra. Podle jednoho zdroje s přístupem k Západním zpravodajským informacím někteří z „umírněných“ rebelů – rekrutovaných z muslimských komunit ve Velké Británii a v dalších Západních zemích – teď už přenesli své vojenské dovednosti (a pasy) k Islamistickému státu.

Avšak místo aby uznali, že ta strategie spoléhání na nespolehlivou „umírněnou opozici“ je opravdu „fantazií“, si president Obama a většina Kongresu vybrali protlačování tohoto geopolitického bájného jednorožce dalšími $500 miliony a větším politickým vypínáním hrudi.

Alternativní přístup

V této pozdní fázi by bylo jedinou praktickou strategií dotlačit tu nikoliv extremistickou sunnitskou opozici, aby sestavila nějakou formu vlády národní jednoty s Assadem, kterému zůstala silná podpora mezi syrskými alawity, šiíty a křesťanskými menšinami. Když by do toho Obama zapojil Rusko a Írán, tak by od Assada mohl vymoci ústupky včetně možnosti postupného přechodu na post-Assadovskou éru.

S takovýmto politickým uspořádáním v ruce by se šlo zaměřit na porážku Islamistického státu a k al-Kaiídě náležející Nusry a na obnovu nějakého pořádku v Sýrii. Problémem ale je, že oficiální washingtonští neoconi a jejich spojenci „humanitární intervencionisté“ jsou tak fixovaní na „změnu režimu“ v Sýrii, a tak nepřátelští k Rusku a k Íránu, že je v podstatě jakákoliv efektivní strategie vyloučená.

I kdyby snad Obama mohl být kabinetním „realistou“, který by takovýto kompromisní přístup upřednostnil, tak mu neustále chybí buď politická odvaha, nebo geopolitická prozíravost, aby prosadil takovýto druh řešení u těch u moci ve Washingtonu. Jakýkoliv náznak spolupráce s Ruskem a Íránem či ústupky směrem k pokračující vládě Assada by v Kongresu a v US mainstreamových médiích rozpoutaly bouři pohoršení.

Takže Obama, místo toho vytyčil kurz směrem, o kterém ví, že vede jen do bájné říše fantazie, a je drahou honbu za chimérickými syrskými „umírněnými“, které – až najde – tak od nich prý čeká, že to oni porazí jak sunnitské extremisty, tak armádu sekularistického Assada. Takováto výprava nejenže je pochodem pošetilců, nýbrž i zaplétáním se do klubka iluzí.

Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček

Zdroj: strategic-culture.org

Čtěte také:

• Hláška dne z Bílého domu v rámci edice Nálety na Sýrii
• Rusko varuje, že Obamova strategie “dvou tváří” v Sýrii povede „na Středním východě a v Africe k ohromné eskalaci”
• Nejvyšší US vojenský činitel přiznává: Naši arabští spojenci financují ISIS
• New York Times vymazali svojí vlastní zmínku o tom, že CIA vyzbrojuje Svobodnou syrskou armádu
• Rand Paul napadá US “nepříčetně intervencionistickou zahraniční politiku”, že to ona umožnil ISIS vyrůst

Sdílejte přátelům