Dokážete si představit člověka, který tvrdí, že zlatý standard je protitržní regulací, opírá se z velké části v ekonomické teorii o příspěvky J. M. Keynese, kritizuje přílišnou úvěrovou expanzi, avšak zároveň ve svých textech implicitně připouští, že bez ní by to nešlo vůbec? To asi nebude tak těžké, ale jen kdekoho by mohlo zaskočit, když zjistí, že během několika let tento autor pravděpodobně výrazně pozměnil svá stanoviska a mnohem více se přiblížil rakouskému pojetí ekonomie. Nemám na mysli nikoho jiného než Pavla Kohouta, předního českého ekonoma, který mne nemile překvapil, když jsem otevřel dvě jeho knihy, avšak poskytl mi zároveň důležitou naději. Totiž, že je možné, aby se studenti ekonomických vysokých škol snad někdy v průběhu svého života odpoutali od teorií, které do nich v těchto ústavech nahustili a otevřeli se i zcela jinému přístupu. Právě toto cítím z textů pana Kohouta, když si je pročítám chronologicky.
Zapůjčil jsem si dvě knihy ekonoma Kohouta – Dramata a frašky ekonomie z roku 2011 a Finance po krizi v aktualizovaném vydání z roku 2010. Začal jsem knihou novější a párkrát mi až zaskočilo. Do té doby jsem četl pouze několik autorových článků na internetu a rozhodně mi nepřipadal jako člověk „hegerovského typu“, který by myslel vážně následující:
„Řekněme, že bych se hypoteticky jako člen vlády pustil do zásadních zdravotnických reforem a že bych měl volnou ruku. V tom případě bych se musel smířit s tím, že v životě již více nevkročím do obyčejné hospody. Zvedl bych totiž spotřební daň z piva, aby jako všude v civilizovaném světě bylo dražší než nealkoholické nápoje. Stav, kdy pivo je v restauracích levnější než voda je světově unikátní, anomální a nezdravý ve všech ohledech. […] Nebo si snad někdo myslí, že 160 litrů ročně na osobu včetně kojenců je v pořádku? Ne, není.“[1]
Je úplně jedno, co si kdo myslí, lidé tak jednají svobodně. Pravda, netroufnu si odhadnout jak přesně by vypadaly poměry cen piva s tvrdým alkoholem a piva s nealkoholickými nápoji v neregulovaném prostředí, třeba by bylo dražší, což je dle mnohých, včetně pana Kohouta, „správné“. Jenže o tom by v takovém případě rozhodli všichni jedinci, ne někdo, kdo se k tomu cítí být z bůhvíjakých důvodů povolán. Samotné zvýšení daně by mě zdaleka neznechutilo, jako takovéto jeho zdůvodnění. Nicméně jsem nad tím spolu s dalšími zjednodušeními a tvrzeními, o kterých by se dalo minimálně pochybovat, mávl rukou a přisoudil jsem je tomu, že se kniha skládá ze souboru článků vyšlých v Lidových novinách. Jsou psány formou rozhovoru, kdy se na různé otázky ptá ekonoma jeho jmenovec, spisovatel Pavel Kohout. Je tedy jasné, že cílová skupina nebyli žádní odborníci, ale laická veřejnost, tudíž se autor musel pokusit o čtivou, nenáročnou formu, z čehož nutně vyplývají podobné diskutabilní závěry.
Druhou knihu, Finance po krizi, jsem otevřel s nadějí, že s vyšší úrovní odbornosti textu přijde také vyšší soulad mých a autorových myšlenek. No nestalo se. Leckdy jsem musel přestat číst a promnout si oči, nebo dokonce na nějakou dobu knihu zcela odložit, abych se oklepal z některých autorových vyvození. Vrchol pro mne byla podkapitola věnovaná zlatému standardu. Pan Kohout zde uvádí sedm hlavních nevýhod systému zlatého standardu, z nichž čtyři jsou zcela irelevantní a jeden mě donutil prskajícího zavřít knihu a otevřít si nějaký dobrý nápoj. Pro ilustraci tedy uvedu několik bodů[2]:
„1. Jako každý slib vlády, i zlatý standard je možné porušit. To se také mnohokrát v historii dělo, hlavně během válečných období. Každé toto porušení znamenalo vysokou inflaci.
2. Po válce obvykle následovala deflace – v důsledku snahy vlády nastolit předválečnou cenovou hladinu. Každá deflace měla vždy drtivé dopady na hospodářský růst a zaměstnanost. Snaha státu o udržení dlouhodobě neudržitelného měla za následek značné ekonomické ztráty a četné lidské tragédie. […]
3. Zlatý standard tedy není přirozeným měnovým systémem, který by spontánně vyplýval z tržního řádu: jde jen o další z mnoha státních regulací. Nota bene se jedná o státní regulaci velmi nepřirozenou a protitržní, na což příznivci standardu rádi zapomínají.
[…]
5. Během normálních období míru bez krizí funguje mezinárodní zlatý standard na bázi vyrovnávání deficitů obchodní bilance odtokem zlata ze země. […] Tento mechanismus sice teoreticky vede k automatickému nastolení rovnováhy bez nutnosti zásahů vlád nebo centrálních bank, ve skutečnosti však motivuje vlády k zavádění cel, tarifů a jiných obchodních bariér. Žádná vláda v historii totiž neviděla ráda, když jí zlato odtékalo ze země pryč! […]“ (zvýrazněno autorem článku)[3]
Body 1, 2 i 5 jsou kritkou něčeho úplně jiného než samotného zlatého standardu. Přece nelze kritizovat systém za to, že věci nedopadají dobře, když někdo porušuje jeho pravidla (1), když jej někdo cíleně narušuje (2) nebo když se jeho pravidlům a důsledkům snaží za každou cenu bránit (5). Kritika by to byla orpávněná, kdyby tyto faktory byly logickým důsledkem zlatého standardu, ony jsou ale logickým důsledkem existence vlády, která sleduje své zájmy a prosazuje je pomocí monopolu na násilí (udržení „vlastního“ zlata v zemi apod.).
No a námitka, že zlatý standard se nevyvinul ve společnosti přirozeně je zcela pomýlená. Co jiného byly v historii peníze než komodity, které měly hodnotu samy o sobě a pak také vhodné vlastnosti, aby se staly prostředkem směny? Postupně se těmito prostředky staly drahé kovy, nejčastěji se pak využívalo zlato a stříbro. První bankovky, jak sám autor posléze píše, byly poukázky na množství zlata uložené v bance. Tedy zlatý standard je zcela přirozený a neexistuje nic přirozenějšího v oblasti financí než tento systém. Až po nějaké době se peníze začaly falšovat, když se vydávaly bankovky zlatem nekryté a nakonec toto privilegium skončilo výhradně v rukou státu. Jenže s tím také skončil přirozený vývoj společenského prostředku směny a vznikl systém založený na donucení – jsme nuceni přijímat bezcenné kusy papíru, které nejsou vůbec k ničemu krom samotné směny. V historii nevídané, leč považováno jako „přirozený vývoj“.[4]
Změna a naděje
Musím říct, že po tomhle bych nad leckým zlomil hůl. Jenže u Pavla Kohouta to není zdaleka tak jednostranné, tahle mince má i druhou stranu a příběh (snad) šťastný konec. V průběhu dvou až tří let prošel autor očividným názorovým i teoretickým posunem, asi bych si troufl dodat, že správným směrem, leč posouzení je na každém zvlášť. Třeba ke zlatému standardu poznamenal v článku z 13. 6. 2012:
„Zlatý standard dokázal fungovat v Evropě od roku 1870 do roku 1914. Skončil jen kvůli krátkozrakosti vůdců, kteří válku považovali za pokračování politiky jinými prostředky. Nepotřeboval žádný záchranný fond, žádná Maastrichtská kritéria, žádnou evropskou a už vůbec ne společnou fiskální politiku. Všechny tyto rekvizity jsou nesmyslné jakožto nástroje pro řešení krize.“[5]
Ten posun je zcela patrný, ne kompletní, ale výrazný (autor se v článku ještě nevystříhal kritice zlatého standardu za pochybení vlády, viz výše).
Velmi často jsem se ve zmíněných knihách setkal s jakýmsi kompromisem mezi teoriemi keynesiánců a monetaristů. Kritika mířila jednou na tyhle, podruhé zase na tamty, ale nikdy ne příliš, vždy se našlo, i na tom dle pana Kohouta chybném, něco správného. V podstatě se vše jen přehání, přehání se úvěrová expanze, ale v mírnější formě by měla blahodárné účinky atd. Velmi mě pak překvapil článek „O porouchaných regulátorech“ ze 4. 2. 2013, kde se autor zmiňuje o Rakouské ekonomické škole poté, co zhodnotí, že monetarismus i keynesiánství historicky selhaly. Celý článek pak uzavírá:
„Kritika rakouské školy na adresu Keynese se ukázala být pravdivou. Oprávněnost kritiky monetarismu se ukazuje v posledních letech. Ale rakouská škola téměř nemá politické zastoupení. Zakazuje politikům velká gesta a velké, nákladné hospodářskopolitické programy. Skromnost se obtížně prodává. Smůla.“[6]
Zdaleka sice nelze tvrdit, že by se z Pavla Kohouta stal „Rakušan“, ale posun je citelný a je to dobře. Snad se dočkáme, že se o tomto přístupu a rovněž o liberální filosofii budou zajímat lidé více. Je to těžké, když se na ekonomických školách studenti setkají povětšinou puze se směry, které selhaly, ale pan Kohout ve mně vzkřísil naději, že současná doba by mohla pozvednout vlnu zájmu o alternativní směry. Záleží pak na stoupencích Rakouské ekonomické školy, aby ze „soutěže alternativních směrů“ vzešla jako jediný právoplatný vítěz. Je třeba nadále usilovat o šíření myšlenek svobodné společnosti složené ze svobodně jednajících jedinců. Společnost nelze popsat rovnicí.
[1] Dramata a frašky ekonomie, Kohout se ptá Kohouta; 2011; Pistorius & Olšanská s.r.o.; str. 132
[2] Pro úplnost uvádím chybějící body:
„4. V rámci zlatého standardu je objem peněz v ekonomice dán víceméně náhodnými objevy zlatých nalezišť. Měnová politika – lze-li kombinaci náhodných externích šoků takto nazvat – není anticyklická, ale náhodná.
6.V obdobích bankovních krizí roste poptávka po hotových penězích v podobě kovu, to automaticky znamená růst úrokových sazeb, což jen zhoršuje průběh krize. Zlatý standard je v krizových dobách extrémně procyklickým faktorem.
7. Kritici moderních centrálních bank jim dávají za vinu, že nadměrně expanzivní měnové politiky vedly v řadě zemí k finanční krizi. To je pravda a kritika centrálních bank je oprávněná. Nesmíme ale zapomínat, že k podobným krizím docházelo i v během fungování klasického zlatého standardu. […]“
[3] Finance po krizi, důsledky hospodářské recese a co bude dál, 2. rozšířené vydání; 2010; Grada Publishing, a.s.; str. 94-95
[4] K problematice peněz vřele doporučuji M. Rothbard; Peníze v rukou státu, jak vláda zničila naše peníze. Online lze knihu nalézt ve formátu pdf i česky na adrese http://www.mises.cz/literatura/penize-v-rukou-statu-38.aspx
[5] http://www.vlada.cz/cz/ppov/ekonomicka-rada/clanky/pavel-kohout-euro-a-zlaty-standard-96623/
[6] http://www.vlada.cz/cz/ppov/ekonomicka-rada/clanky/pavel-kohout-o-porouchanych-regulatorech-103122/
Originální článek naleznete zde:
Pavel Kohout – naděje do budoucna