Všichni to známe. Anebo jsme o tom aspoň slyšeli. Evropský předpis o správné zakřivenosti banánů a zelenosti okurek. Nesmyslné zákazy: tuzemský rum, pomazánkové máslo, klasické žárovky. Kulaté směrové šipky na odbočovacích pásech namísto dřívějších hranatých. A tak dále. Příkladů by se našla přehršel.
Položili jste si ale někdy otázku, k čemu to všechno vlastně slouží? Proč stále přibývá tolik euronesmyslů, když i sami přívrženci EU přiznávají, že mnohdy jsou spíše směšné? Ve skutečnosti všechny euronesmysly – i ty nejbizarnější – mají svůj hluboký smysl.
Význam euronesmyslů je vlastně trojí. V první řadě jde o demonstraci síly. Jaký je význam zákazu názvu „Pomazánkové máslo“? Je to ochrana neznalého spotřebitele, který by mohl utrpět doživotní trauma po zjištění, že daný výrobek obsahuje menší procento mléčného tuku, než je předepsáno?
Ale vůbec ne. Spotřebitelé jsou Evropské unii úplně ukradení. Kdyby nebyli, EU by se postarala, aby české hypermarkety nebyly zaplavovány šizeným zbožím, jehož výrobci předpokládají, že poloopicím z Východu evoluce nedopřála vývoj chuťových buněk. Jenomže tohle Brusel za mák nezajímá.
Brusel zajímá něco jiného: poslušnost. Zákaz pomazánkového másla, stejně jako řada dalších zákazů, je demonstrace síly. Sděluje lidu podřízených zemí: „Můžeme vám poručit cokoli a vy musíte poslechnout. Máme nad vámi absolutní moc. Ovládáme vaše životy do posledních detailů, včetně toho, jak jmenuje věc, kterou si mažete na chleba. Jakýkoli odpor je zbytečný.“
Je to jako na vojně. Dokonale vyleštěné kanady, správně zapnuté knoflíky a perfektně zvládnutá pořadová cvičení mají nulový přímý vliv na bojeschopnost armády, ale jsou důležité pro zavedení disciplíny. Vojín, který se bez reptání podřídí rozkazům nepatrné důležitosti, se nakonec nechá bez protestů poslat přímo proti nepřátelské palbě. Stejně tak stát, který bez námitek poslouchá cizí moc ve stovkách maličkostí, se snadno podřídí i ve věcech velmi podstatných.
Druhé poslání euronesmyslů lze označit termínem „bílý pes“. Bílý pes je v politice nepodstatné téma, které ovšem budí zájem veřejnosti. Vždy jde o něco snadno srozumitelného, avšak vedlejšího. Pamatujete na diskusi o možnosti olympiády v Praze? Vyvolal ji Pavel Bém, který patrně nikdy nevěřil, že by se olympiáda mohla skutečně v Praze konat. Ale veřejná diskuse na nějakou dobu zastínila vážnější problémy: tunel Blanka, tunelování Dopravního podniku, a tak dále.
Evropská unie produkuje bílé psy ve velkém. Kdo vášnivě debatuje o pomazánkovém másle, nemá čas se zabývat regulacemi bank, daní z finančních transakcí, dluhovými brzdami, společnými evropskými dluhopisy, energetickými regulacemi a celou řadou dalších, důležitějších témat. Oligarchové z Bruselu si pak mohou nerušeně dělat cokoli, co je napadne. Lid se zabývá trivialitami a nevnímá, že přestává být lidem; stává se masou permanentně oblbovaných nevolníků.
Pak je zde ještě třetí význam euronesmyslů – význam, který je mnohem temnější než předchozí dva. Pro začátek příklad z informačních technologií. Víte, jak lze nejsnáze podniknout hackerský útok na něčí web? Snadno: potřebujete jen několik výkonných serverů, které budou neustále „navštěvovat“ server, který má být předmětem útoku. Postižený server má jen určitou kapacitu. Při jejímž překročení přestává být schopen odpovídat. Z pohledu nic netušícího vnějšího pozorovatele to pak vypadá, že systém se zhroutil. Ve skutečnosti je jen přetížen nesmyslnými požadavky.
A jsme na místě. Pamatujete si na termín „legislativní smršť“? Poprvé jej použil tehdejší předseda vlády Miloš Zeman, když šlo o přijetí velkého balíku zákonů během krátké doby. Zákonů bylo třeba, abychom mohli vstoupit do EU. Poslanci tehdy hlasovali jak pracovníci u běžícího pásu v čínské montovně: jen, aby plán hlasování byl splněn a Česko mohlo v Bruselu prokázat své „evropanství“.
Tehdy si někteří z nás naivně mysleli, že legislativní smršť byla jednorázovou záležitostí. Ale ne! Naopak, požadavky na zákonodárce v členských zemích se stupňují. „Musíme urychleně implementovat direktivu XYZ, jinak nám Brusel stopne dotace“ – tato věta stále zaznívá v různých podobách ve všech národních parlamentech členských zemí. Týká se i bohatých zemí, jejichž čistá bilance je záporná, neboť systém přerozdělování pamatuje i na ně.
Když národní parlamenty jsou ochromeny nepřetržitým hackerským útokem z Bruselu, demokracie přestává fungovat. Poslanci mechanicky zvedají ruce a přestávají řešit problémy (pokud je někdy vůbec řešili.) Debaty se vedou již jen o nepodstatnostech a o bílých psech. Volební programy jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Pokud se někdo dovolí postavit se proti „hacknutému“ systému, je automaticky onálepkován, dehonestován a takřka vyobcován jakožto extrémista, populista, případně též rasista nebo xenofob (zejména, pokud se někdo ozve proti masivnímu zneužívání sociálního systému skupinami, které do něho prakticky nikterak nepřispívají.)
Správný, poslušný Evropan si má vybrat jako hodná ovečka mezi těmito volbami:
– modří socialisté (totéž, co rudí, ale tvrdí, že jsou pravice)
– lidovečtí socialisté (totéž, ale tvrdí, že podporují tradiční hodnoty)
– žlutí socialisté (totéž, ale tvrdí, že jsou liberálové)
– zelení socialisté (totéž, ale navíc chtějí ještě více daní a regulací)
– pirátští socialisté (totéž, ale navíc chtějí stahování zdarma a „trávu“; pokud možno, také zdarma)
Ale to je vedlejší. Podstatný je fakt, že volbou „tradičních“ stran občan prakticky rezignuje na výběr. Kdo rezignuje na výběr, vzdává se demokracie.Toto barevné schéma je v rámci Evropy překvapivě ustálené. Některé strany se uchylují k národním barvám, například lidovečtí socialisté maskovaní jako „pravicová“ TOP 09.
A aby nedošlo k nedorozumění: budu opět volit Svobodné. Tato strana sice není úplně dokonalá – ale aspoň nabízí možnost volby.
Vyšlo na novaustava.cz