Česká republika je holt takový „výkvět stability“. Daně skoro neměníme. Každý si může být jistý, jaký důchod dostane, protože jeho valorizace jsou dopředu známé a nedotknutelné. Sociální dávky jsou pevně dané. Všechny vlády v posledních deseti letech mají v parlamentu silnou většinu, takže se nemusí bát o svou existenci a mají čas řešit důležité věci, jako třeba růst vládního dluhu.
A důchodové reformy v jednotlivých evropských státech jsou takové „promyšlené a na věky neměnné systémy“. Tak, jak byly přijaty, ve všech státech přetrvaly až do dnešního dne. Každý, kdo vstoupil v Evropě do druhého důchodového pilíře, má jistotu, že své peníze neprodělá, že jeho výnos bude minimálně takový, jako inflace. Nikdo se nemusí bát, že by mu vláda peníze zestátnila, protože takové věci se přeci v civilizovaných zemích nedějí.
Hm, takže zpátky do reality, kde ani jedno tvrzení z výše uvedených není pravdivé. A když se v té realitě rozkoukáme, tak ve druhém kroku ještě postupme dál, totiž do české reality. Totiž do kombinace totálně nestabilního českého právního prostřední a totálně rozvrtané české penzijní reformy. Když se to dá dohromady, vznikne nepojmenovatelný vejlupek.
Ještě před pár dny bych mohla říct, že česká důchodová reforma založená na třech pilířích, jejíž druhý a nosný pilíř bude spuštěn k lednu 2013, je všechno, jen ne jednoduchá a přehledná. Dnes už neplatí dokonce ani tohle triviální tvrzení. Protože kdo ví, zda bude druhý pilíř spuštěn k prvnímu lednu? Prezidentské veto technického prováděcího předpisu k důchodové reformě zamíchalo kartami tak důkladně, že méně než dva měsíce před spuštěním reformy ani nevíme, zda o nějakém spuštění vůbec má smysl mluvit.
V některých případech záleží na úhlu pohledu a na osobním názoru. Když se česká výprava vytasila na slavnostním zahájení londýnské olympiády holínkami, zůstala veřejnost totálně rozdělená. Podle některých šlo o nejlepší vtip večera, podle jiných o vrchol nevkusu. Každý nechť si o tom myslí své. Nicméně všichni se asi shodneme, že když si v olympijských holínkách vyrazíte na úřad vlády nebo do kasina v Monte Carlu, nejspíš vás vyvedou, i kdyby vaše gumáky byly značkové od Burberry či Vulkánu, vtip nevtip.
A zrovna tak to je s penzijní reformou a penzijními fondy. Každý může mít vlastní názor, jak moc je to pro něj výhodná, nebo nevýhodná legrace a pro koho se vyplatí. (Třeba můj názor je nanejvýš skeptický.) Ale těžko lze oddiskutovat fakt, že spoření v penzijních fondech by mělo člověka – pokud se pro něj rozhodne – provázet řádově desítky let, tudíž se k němu klient může s důvěrou upsat jedině za předpokladu, že má jistotu, že podepisuje smlouvu, která bude po celou dobu platit. (Nebo snad máte ve zvyku podepisovat smlouvu, kterou má druhá strana právo za chodu měnit, jak jí napadne…?) Ovšem taková jistota u nás neexistuje. (A to ani nerozebírám fakt, že opozice už dneska tvrdí, že dostane-li se do příští vlády, penzijní reformu zase zruší.)
Pokud tedy nakonec přeci jen v lednu 2013 bude spuštěn druhý pilíř penzijní reformy (což dosud nevíme) a pokud se rozhodnete do druhého pilíře vstoupit, patrně tím podepíšete podivuhodnou smlouvu: Smlouvu, o které vlastně nebudete vědět, co se v ní píše. Protože stát si ji nejspíš bude dál měnit, jak ho zrovna napadne. Může na tohle někdo skočit?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na:
Penzijní reforma k záhubě odsouzená