V sérii krátkých článků představujeme jednoduchou formou několik základních poznatků ekonomie. V tomto díle ukážeme, že vždy je něco za něco a že lidské jednání má vždy efekty přímé, viditelné, ale i nepřímé, které nejsou na první pohled vidět.
V životě – a tedy v ekonomickém rozhodování – je vždy něco za něco. Pokud se rozhodneme utratit vzácné zdroje za jednu možnost, pak je nemůžeme utratit za druhou možnost. Když nám v notebooku zbývá elektřina na šedesát minut, můžeme se podívat na film, ale pak současně nenapíšeme článek. Když máme dvacetikorunu a rozhodneme se koupit si za ni hamburger, nebudeme moci stejnou dvacetikorunu utratit za zmrzlinu.
Když nás výrobci zmrzliny nalákají ke kupování zmrzliny, zvýší se jim tržby o dvacet korun, současně ale výrobci ostatních věcí zaznamenají o dvacet korun nižší tržby. Když se z dlouhé zimy radují provozovatelé lyžařských vleků a prodejci plynu a dřeva, budou na druhé straně smutní výrobci jiných věcí, kteří zaznamenají pokles tržeb. Když mají dvě děti k dispozici jeden koláč a sní ho Bára, nemůže stejný koláč sníst Míša.
Říkáte si, že to je snad jasné. Přesto mnoho lidí má tendenci chybně usuzovat z části na celek.
Zástupci zájmových skupin a politici často říkají, že podpora solárních elektráren vytvoří pracovní místa a povzbudí celou ekonomiku. Že dotace na Olympiádu a Velkou cenu motocyklů povzbudí nejen toto odvětví, ale podpoří ekonomiku jako celek. Že pobídky pro automobilky a filmové producenty podpoří ekonomický růst.
Vždy, když politici nasměrují peníze lidí do jednoho odvětví, budou tyto peníze chybět v jiném oboru. Každý vládní výdaj je vždy na úkor jiného výdaje.
Francouzský ekonom Frédéric Bastiat k tomu v polovině 19. století napsal:
„Zažili jste někdy hněv hokynáře Dobroděje Sedláčka, když jeho nezbedný synek rozbil okno? Kdybyste mohli pozorovat, co se potom dělo kolem, tak byste viděli, jak přihlížející pokyvují hlavou a utěšují hokynáře: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Koneckonců všichni se musí nějak živit. A kam by přišli sklenáři, kdyby se nikdy žádné okno nerozbilo?“
Tato utěšující fráze vychází z určité teorie, kterou je dobré vidět na tomto prostém příkladu, poněvadž přesně stejná teorie bohužel ovládá většinu našich ekonomických institucí.
Dejme tomu, že je třeba vydat 6 franků, aby se napravila škoda z rozbitého okna. Pokud by někdo chtěl říci, že tato nehoda podpoří sklenářské odvětví v objemu 6 franků, nemůžu proti tomu nic namítat. Sklenář přijde, opraví okno a dostane svých šest franků. Uvnitř duše se raduje a velebí zlobivého kluka. To je to, co je vidět.
Jestliže však potom – jak se velmi často stává – dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že důsledkem je podpoření průmyslu obecně, pak je mou povinností zvolat: Zadržte! Vaše teorie se zastavila na tom, co je vidět, a nebere nikterak v potaz to, co vidět není!
Zde není vidět to, že když náš hokynář utratil 6 franků za jednu věc, nemůže je již vydat na jinou věc; není vidět, že kdyby byl nemusel dát spravit okno, dal by si kupř. spravit ochozené boty nebo by si přikoupil další knížku do své knihovny. Byl by zkrátka nějak těch 6 franků utratil za věci, za které je nyní kvůli rozbitému oknu utratit nemůže.“
Vždy, když bude zas nějaký politik mluvit o všelijakých podporách, pobídkách, programech a dotacích a bude je obhajovat s tím, že tyto výdaje povzbudí ekonomku, vzpomeňme si na to, že vždy je něco za něco. Snaha politiků podpořit vládními výdaji a pobídkami ekonomiku připomíná dítě, které nalije z kyblíku do bazénku s velkým nadšením vodu, kterou před chvílí do kyblíku z bazénku na jeho druhé straně nabralo.
Petr Mach vyučuje ekonomii na VŠEM a VŠFS. Je předsedou Svobodných.
Originální článek naleznete zde:
Petr Mach: Základy ekonomie (7): Co je vidět a co není vidět