Tohle byl mimořádný týden. Po dvou letech, kdy se prezident Donald Trump nechával vláčet Washingtonským establishmentem, se najednou probudil a uvědomil si: „Jé, já jsem prezident! A já mám zákonné právo určovat, všechny ty věci, co se mají dělat!“
- Oznámil svůj příkaz ke stažení amerických vojsk ze Sýrie.
- Jeho ministr obrany rezignoval. Šíří se fámy, že na odchodu je asi i národně bezpečnostní poradce John Bolton. (Boltone, vezmi s sebou, prosím, i ministra zahraničí Mika Pompea!)
- Oznámil rozběh stahování z Afghánistánu.
- A ještě teď říká, že bude vetovat zákon o financování vlády, pokud nedostane svých 5 miliard $ na tu svou Zeď a od 22. prosince 12:01 je federální vláda oficiálně v částečném odstavení provozu.
Nic z toho nelze brát úplně vážně. Ač jeho průbojnost z tohoto týdne poskytuje určitý důkaz, že Trumpovy impulsy míří správně, neznamená to, že se mu to podaří realizovat.
Stažení ze Sýrie bude obtížné. Celý establishment včetně těch, co jsou jinak pro-Trupovskými hlásnými troubami na Fox New, jsou v tomto rozhodně proti němu – kromě Tuckera Carlsona a Laury Ingraham.
Senátor Lindsey Graham dokonce požaduje senátní slyšení o tom, jak zablokovat stažení ze Sýrie. Kongres by těžko brblal, kdyby prezident sám od sebe poslal vojska do nějaké země, i když k tomu má legitimní pravomoc jen zákonodárná složka moci.
Ale když je prezident podle svých plných velitelských pravomocí chce stáhnout, i když je to odněkud, kam byla nasazena ilegálně, jako do Sýrie, tak to je jiná!
Povídají nám, že stažení ze Sýrie a z Afghánistánu bude velký „dárek“ Rusku a Íránu. Ba co hůř, srovnávají to s Barackem Obamou, když se „předčasně“ stáhl z Iráku (o čemž nesmyslně povídají, že tím způsobil vzestup ISIS), čímž prý připravil scénu k vypuknutí „chaosu“. Podle těchto standardů bychom nesměli nikdy odnikud odejít.
Tím pro Trumpovo prezidentství vypukne kritický čas. (Je-li Bůh opravdu na jeho straně, tak urve zase takové vítězství jako s Nejvyšším soudem.) Když se mu povede dohnat mašinérii výkonné moci k realizaci svého rozhodnutí o stažení ze Sýrie, jestli zvládne nahradit generála Mattise někým, kdo opravdu s Trumpovými názory souhlasí, tak bychom se konečně mohli dočkat té politiky Amerika v první řadě, se kterou v roce 2016 vyhrál volby.
Sám Mattis v rezignačním dopise uvedl: „Protože máte právo mít ministra obrany, jehož hlediska jsou lépe sladěna s vašimi (tj. ohledně podpory tzv. „spojenců“) v těchto a ostatních věcech, tak věřím, že dělám správně, když ze svého postu odstupuji.“
Dobře děláš, Vzteklý pse! Trump by opravu měl na tomto místě mít někoho, kdo je s ním „lépe sladěný“ od počátku do konce. Teď je naprosto nutné, aby si vybral někoho, kdo souhlasí s jeho základními postoji, začít se stahovat ze Sýrie a z Afghánistánu a omezovat konfrontaci s Ruskem.
Bývalý ministr obrany Chuck Hagel si stěžuje, že „naše veřejná správa přeci není hrou jednoho muže.“ No, „veřejná správa“ není, ale výkonná složka moci je. Článek II, Části 1: „Výkonná moc bude svěřena prezidentovi Spojených států amerických.“ Jemu. Prezidentovi. Nikomu jinému. Tečka.
Už začalo kvílení, co má Trumpa dát do latě s kritérii Pentagonské žumpy, už se to rozběhlo: „Několik možných náhradníků za Mattise tento týden už zavrhlo prezidentovo rozhodnutí stáhnout se ze Sýrie. Vysloužilý generál Jack Kean tento krok na Twitteru prohlásil za „strategickou chybu“. Republikánští senátoři Lindsey O. Graham (R-S.C) a Tom Cotton (R-Ark.) podepsali dopis Trumpovi žádající, aby toto rozhodnutí znovu uvážil a varovali, že toto stažení jen posílí Írán s Ruskem.“ Pokud by Trump o někom z výše uvedených uvažoval jako o náhradě za Mattise, dostal by se do horší situace, než v jaké byl v posledních dvou letech.
Na druhou stranu, pokud Trump vybere někoho, kdo s ním ohledně Sýrie a Afghánistánu souhlasí, ani nemluvě když by byl zadobře s Ruskem, mohl by nechat takového člověka odsouhlasit Senátem? Někdo, kdo by mohl být průchodně jmenovaný, by třeba byl jako úřadující personální šéf Bílého domu Mick Mulvaney, co stanovuje fungování byrokracie a kontroluje náklady, přičemž se výslovně vzdá operačních rozhodnutí ve prospěch Vrchního velitele a pojede podle konzultací se sloužícími náčelníky štábů.
Zrovna teď se Trump potýká s protiútokem téměř celého establshmentu Hlubokého státu, jak republikánského, tak demokratického, stejně jako od médií počínaje Fox News, přes NPR až k MSNBC. Establishment zachvátila hrůza, že Trump, který byl v roce 2016 zvolen prezidentem, by mohl nakonec opravdu začít to, co slíbil, realizovat. Je důležité, aby vybral někoho pro Pentagon (a upřímně řečeno aby vyčistil i zbytek svého národně bezpečnostního týmu) a jmenoval lidi, kterým může věřit a kteří to vidí v souladu s ním. Padne-li jen pár hlav, stačit to nebude – je třeba provést důkladný úklid celého baráku.
Mezitím si v Sýrii dávejte pozor na další „Assadův útok jedovatým plynem proti svým vlastním lidem.“ Když naposledy Trump řekl, že „velmi brzy“ Sýrii už opustí, tak to bylo letos 29. března. Sotva o týden později, 7. dubna, došlo k údajnému chemickému incidentu v Doumě, který byl okamžitě podsouván jako vládní útok na civilisty, ale rychle se ukázalo, že byl nejspíš zinscenován. Trump to však svědomitě spolkl i s navijákem a tweetoval, že Assad je „zvíře“. Putin, Rusko a Írán byli „odpovědni“ za „spoustu mrtvých včetně žen a dětí z šíleného CHEMICKÉHO útoku,“ – „Za což musí zaplatit velkou cenu.“ Hned pak vypálil křižující střely proti syrským cílům. Ve Východním středomoří to zavánělo konfrontací, která by mohla vést k válce s Ruskem. Nechystá náhodou teď ve světle Trumpova obnoveného odhodlání odejít britská MI6 zase své agenty Bílé přilby na zopakování tohoto obehraného představení?
Když Trump tvrdí, že USA dokončily svoji jedinou misi, porazit ISIS, tak by to šlo srovnávat s heslem George W. Bushe „Mise splněna“ po porážce Irácké armády a začátku okupace (která rozvinula do počátku té skutečné války, která teprve přišla). Ale jestli to pomůže dostat nás z toho ven, tak není snad jedno, jestli tomu chce Trump věřit? Ať mu ten jeho strašlivý, hrůzný, nedobrý, nesmírně zlovolný národně bezpečnostní tým říkal cokoliv, tak americká přítomnost v Sýrii přeci nikdy nebyla o ISIS. Jsme tam proto, že Nájemná armáda Strýčka Sama tam má ve prospěch Izraelců a Saúdů blokovat íránský vliv a zvláště pak pozemní trasu mezi Sýrií a Íránem (tj. ten tzv. „Šíitský pozemní most“ ke Středozemnímu moři).
Pro americké síly byla válka proti ISIS vždy jen vedlejším dějstvím, když tu převážně vedli Syřané a Rusové, kdy svými proporcemi to poněkud připomínalo někdejší válku proti Wehrmachtu: „my“ asi z 20 % a na „ně“ zbylo těch 80 %. Zbývající kapsa ISIS je na syrsko-irácké hranici, kde byla záměrně ponechána nedotčená, aby se dala šikovně použít jako páka proti Assadovi, což je ale nástraha, která se jim nikdy už nepovede. Tudíž to tvrzení, že americké stažení povede k „obrození“ ISIS je dost absurdní. Jakmile americké síly tomu přestanou překážet jak žába na prameni, tak je Syřani, Rusové, Íránci a Iráčané vyhubí. Všechny.
Bude-li Trump schopen to stažení splnit, přejde snad Syrská válka do útlumu? Uvažujeme-li o tom, tak je třeba mít na paměti, že celý ten konflikt začal, protože my (tj. USA, plus Izrael, Saúdská Arábie, Katar, Turecko, Sjednocené arabské emiráty, Velká Británie atd.) jsou ti agresoři. To my jsme se snažili využít al-Kaiídu a další džihádisty, aby způsobili změnu režimu ozkoušenými a zavedenými metodami. To se ale nepovedlo.
Co se týče tvrzení Trumpových kritiků, že vydává Sýrii Rusům a Íráncům. Assad není ničí loutkou. Může být spojencem šíitské teokracie, ale nenechá se jí kontrolovat; podobně Írán může mít vzájemně výhodné vztahy s ideologicky nesourodou zemí, jako je má s křesťanskou Arménií. Rusové tam zůstanou a mohou svou přítomnost rozšiřovat, ale na rozdíl od naší přítomnosti v mnoha zemích – která zjevně nikdy nekončí, např. v Německu, Japonsku a v Koreji, ani nemluvě o Kosovu – tam budou jen potud, pokud to od nich budou chtít v té míře, jak to od nich budou chtít Syřané. (V porovnání s našimi věčnými okupacemi i Sověti zdvořile odešli z Egypta, když je o to požádal Anwar Sadat a odešli i ze Somálska, když ten odchod chtěl Siad Barre. Proč Moskva, místo aby odešla, na ně nezkusila takovou habaďůru jako s Diemem?) Vypadá to, že tvůrci americkým politik už tak zapadli do bažiny svých paranoidních fantazií o zbytku světa, a nelze ani přehánět, když budeme mluvit o oblastech, kde USA nemají žádný skutečný národní zájem, že už ani nejsme schopni chápat klasické státnické umění, které provozují jiné mocnosti hájící autentické národní zájmy (které jsou samozřejmě v tom smyslu, jak o tomto pojmu mluvíme, skutečně legitimní).
To, co se bude dít během několika dalších dnů při financování Hraniční zdi – což je plně v moci vůdce většiny Mitche McConnella, aby to zařídil – a během několika příštích dnů ohledně Sýrie a Afghánistánu by mohlo představovat rozhodující okamžik rovnováhy moci během Trumpova prezidentování. Pokud zvítězí a začne nakonec opravdu sestavovat národně bezpečnostní tým pro linii Amerika v první řadě s dobrým šéfem Pentagonu, tak má pořád ještě šanci splnit své sliby z roku 2016.
Každopádně však, jestli je vývoj tohoto týdne důsledkem toho, že Donaldovi někdo něco ráno šlehnul, tak takovému člověku či takové osobě Amerika hodně vděčí. Těšme se na další činnost té bourací koule, kterou jsme si my Plebejci zvolili!
Redakční poznámka Reforem: Dnes už byl určen nový ministr obrany. Je jím dosavadní náměstek odstupujícího ministra a bývalý ředitel z Boeingu Patrick M. Shanahan (viz profilový obrázek) silně provázaný s vojenským průmyslem. Investoři už očekávají, jak poletí akcie Boeingu nahoru. Jistě to nebude žádný holoubek. Nicméně, jedním z největších problémů současného amerického zbrojařského průmyslu je to, že pro samé válčení s dost pochybnými výsledky, nejsou prostředky na zbrojení a Amerika v závodech ve zbrojení začíná mít problémy držet tempo. Takže zbrojař místo fanatického válečníka by nemusel představovat žádné vítězství jestřábů. Ještě se však uvidí.