Poruchy pozornosti ve skutečnosti korelují s kreativitou a úspěšností

Scott Barry Kaufman (PhD z kognitivní psychologie na Yale) v Scientific American píše:

Výzkum… podporuje tvrzení, že lidé s charakteristikou poruchy pozornosti ADHD za určitých okolností s větší pravděpodobností dosáhnou vyšších úrovní kreativního myšlení a úspěchů než lidé bez ADHD (viz zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, a zde). Nedávný výzkum od Darya Zabelina a kolegů zjistil, že dosažení kreativních úspěchů ve skutečném životě bývá spojeno se schopností širší pozornosti a s „propustným“ mentálním filtrem – což je cosi, v čem lidé s ADHD často excelují.

I nedávné práce v kognitivní neurovědě naznačují vazbu mezi ADHD a kreativitou (viz zde a zde). Jak kreativní myslitelé, tak lidé s ADHD projevují těžkosti při potlačování mozkové aktivity přicházející z „Představivostní sítě.“

***

Uvažujme případ Johna, který v roce 1949 navštěvoval Eton College a snil, že se stane vědcem. Avšak naposledy na hodině dostal do žákovské tuhle poznámku:

Jeho práce je vysoce neuspokojivá… neposlouchá, ale trvá na tom, že si svou práci bude dělat po svém… Věří svým představám, že se stane Vědcem; ale podle jeho současných výkonů je to dost směšné, pokud se není schopen naučit jednoduchá fakta z Biologie, tak nebude mít šanci na práci Specialisty, a bude to z jeho strany a ze strany těch, co ho musí učit, naprostou ztrátou času.

Jde o sira John B. Gurdona, nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu 2012 za jeho revoluční výzkum kmenových buněk. Ten stejně jako mnozí další vysoce kreativní, kompetentní jedinci, by nejspíš byl dnes nahlášen na vyšetření a dostal by nálepku „hyperaktivní poruchy pozornosti.“

Opravdu i o mladém Albertu Einsteinovi učitel řekl, že „ten to nikdy nikam nedotáhne,“ protože mladý Einstein vzdoroval jeho autoritativnímu stylu učení.

Jak to formuloval jistý pediatr:

Kdyby se Einstein a Steve Jobs narodila v tomto desetiletí, tak jsem si jist, že by byli jako něco takového klasifikováni, a možná by jim začali dávat medikamenty, a tak by svět nikdy jejich genialitu nespatřil.

Přediagnostikovanost

Mnozí experti si myslí, že ADHS se diagnostikuje přehnaně (zvláště u chlapců).

Proč?

To může mít několik důvodů.

MinnPost hlásí, že za to částečně mohou peníze:

Rozšíření definice hyperaktivní poruchy pozornosti (ADHD) vedlo k předignostikování tohoto stavu, což způsobilo, že mnozí lidé, zvláště děti dostávali nepotřebnou a potenciálně škodlivou lékařskou péči, jak ukazuje výzkumná analýza vydaná on-line ve středu v žurnálu BMJ (British Medical Journal).

***

Asi u 78 procent lékařských expertů, kteří se zúčastnili vypracování směrnic pro ADHD DSM-5 a pro další rozvratné poruchy chování, je finanční konflikt zájmů kvůli vazbám na farmakologický průmysl, hlásí autoři článku v BMJ.

***

Odhaduje se, že v US se ročně vydává mezi $320 a $500 miliony na medikaci lidí nepatřičně diagnostikovaných ADHD.

Salon uvádí, že dalším faktorem v tom může být standardizované školní testování:

Teď už přichází i kniha, která nakonec nabízí analýzu na základě dat, která by mohla být začátkem počítání nárůstu tohoto rozsahu, zvaná „ADHD exploze,“ od Stephena Hinshawa a Richarda Schefflera a ta uvažuje všechny druhy faktorů, které by mohly k tomuto vzepětí přispět, počínaje diagnózami od nedostatečně vyškolených a uspěchaných pediatrů po reklamy farmaceutů. Ale tím, co poskytuje oči otevírající průhled od Hinwhawa, klinického psychologa a Schefflera, ekonoma zdravotnictví, kteří jsou kolegové na University of California Berkeley je korelace mezi vzdělávací politikou a rozšířením diagnóz ADHD.

Když Hinshaw se Shefflerem použili průzkumy Centra pro kontrolu nemocí, tak zjistili, že když se procenta diagnostikovaných ADHD rozloží podle jednotlivých států, ukáže se, že existují dramatické diskrepance. Na základě posledního průzkumu z roku 2011, má dítě z Kentucky třikrát větší pravděpodobnost diagnózy ADHD než dítě v Nevadě. A dítě v Louisianě bude s pětkrát vyšší pravděpodobností brát na ADHD medikamenty než dítě v Nevadě.

***

A to tyto státy nejsou pouze extrémními odchylkami od průměru. Pět států má vyšší míru diagnostikace – Kentucky, Arkansas, Lousiana, Indiana a Severní Karolína – všechny kolem 10 procent školních dětí. Pět států s nejnižším procentem diagnostikovaných – Nevada, New Jersey, Colorado, Utah a Kalifornie – jsou všechny pod 5 procenty. Tyhle rozpory jsou ještě větší u dětí s předepsanou medikací na ADHD. Těch samých pět států je na vrcholku seznamu, všechny z nich mají 8 procent dětí, co berou medikamenty. Ty sáty na dně medikace – Nevada, Havaj, Kalifornie, Aljaška a New Jersey – je mají pod 3,1 procenta.

***

To, co tento tým zjistil, je, že vysoká procenta diagnostikovaných ADHD úzce korelují se státy, u nichž zákony pokutují školy za propadnutí studentů. Celonárodně byl tento přístup ke vzdělání zaveden v zákoně z roku 2001 o Žádném zaostávajícím dítěti, který dělá finanční příděly na základě počtu žáků, kteří projdou standardními testy. V pozdějších letech byly upřednostněny podobné strategie ve školské reformě jako ta od Michelle Rhee. Ale mnohé státy schválily tyto zákony o odpovědnosti už v 80. letech a během několika málo let po schválení začaly diagnózy ADHD v těchto státech stoupat, zjistili autoři, zvláště u dětí v blízkosti hranice chudoby.

Když byla schválena tato legislativa o odpovědnosti, tak diagnózy ADHD mezi žáky veřejných škol vzrostly o 200 procent, když federální hranice chudoby vyskočila až na 59 procent. Hinshaw hlásí, že to lze srovnat s méně než 10 procenty u dětí středně a vysoko příjmových. Žádný srovnatelný trend nezjišťují i v soukromých školách, které této legislativě nepodléhají.

Jak diagnózy ADHD pomáhají školám s rizikem, že přijdou o své financování? Zaprvé, uvádí Hinshaw, u dětí, co ADHD mají, to může jejich výkony ve škole zlepšit, včetně jejich známek z testů. Zadruhé to může pomoci dětem, které při vyučování zlobí, je zklidnit, což může zlepšit známkování celých tříd. Nakonec se v mnoha oblastech známkování žáků diagnostikovaných ADHD nepočítá. Takže i kdyby to nepomohlo dítěti, tak by to mohlo pomoci škole.

A MedScape poukazuje, existují i jiné faktory, které v tom fungují:

Praktikující sestra jmenovala smutné zjednodušující praktiky spíše než přílišnou korupci:

Je snadnější dávat dětem léky než mít malé třídy, spoustu času pro hřiště a hodně strukturované třídy. Bohužel si myslím, že dětem sloužíme špatně, když je cpeme léky, místo abychom je udržovali dostatečně aktivní, zmírňovali vyhrocenost v jejich chování a učili je, jak se chovat doma i ve škole.

Pediatři čerpají z neocenitelných zkušeností neprofesionálů:

Jako matka mladého muže s ADD (a s Apergerem) souhlasím s tím, že v naší společnosti z toho mnoha způsoby děláme epidemii. Co ti kluci dělali před 50 nebo 100 lety, nebo před 1000 lety? Byli venku, usilovně něco vyváděli, žili ve společnostech a v kulturách, které měly místa, kde mohly rozvíjet své talenty; a jejich chování se z větší části tolerovalo. V naší moderní společnosti se oceňuje především sedavost a tichost.

Jedna ze sester se zeptala:

Chceme opravdu všechny pomocí medikamentů donutit, aby byli stejně nudní?

Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček

Zdroj: prisonplanet.com

Čtěte také:

• Intriky lékařů: Klause chtěli prohlásit za blázna
• 70 % mrtvých krysích samiček nedoporučuje konzumovat GMO kukuřici – dokument o společnosti Monsanto

Sdílejte přátelům