Kdykoli se kriticky vyjádřím o Evropské unii, následují určité typické reakce. Zcela neomylně patří mezi ně volání po jednotě: Potřebujeme Evropu jako silný kontinent, abychom mohli konkurovat velkým celkům: USA, Rusku, Číně! Budoucnost patří velkým, malí budou jen bezmocně smýkáni dějinami!! Chceme být součástí velkého celku, který něco dokáže!!! Vždyť je to tak jasné. Nebo ne?
Ale ne. Ve skutečnosti je to přesně opačně
Ve skutečnosti neexistuje žádný důvod, teoretický ani empirický, že by se velkým státům dařilo výrazněji lépe než malým. Neexistuje žádná přirozená tendence ke koncentraci. Před sto lety bylo formálně nezávislých států mnohem méně než jich je v roce 2013. Neexistuje žádná ekonomická teorie, která by úspory z rozsahu aplikovala na stát. Naopak, existuje solidní akademická teorie, která popisuje, proč státní byrokracie má tendenci kynout, zvyšovat své náklady a posilovat svoji moc.
Kromě byrokracie mám i jiný, neméně silný argument proti příliš velkým státům. Uvedu jej ve formě jednoduché hry, kterou si snadno můžete vyzkoušet. Můžeme ji nazvat třeba „Hra na socialismus“ a hrát ji místo Člověče, nezlob se. Je dokonce jednodušší. I většina evropských poslanců by ji pochopila. Možná.
Hra vychází z předpokladu, že jednotlivé státy dělají ekonomická rozhodnutí různých kvalit. Některé hospodářské politiky jsou skvělé, jiné průměrné, některé špatné. Občas se vyskytne i úplná katastrofa, která má hluboké dopady po dlouhou dobu: znárodňování, centrální plánování, atd.
Nakresleme na papír šest políček, která můžeme pojmenovat třeba Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Holandsko a Británie. V každém kole házíme kostkou. Komu padne jednička, jeho vláda se dopustila chybné hospodářské politiky a hráč si píše do políčka trestný bod. Komu padne šestka, škrtá si trestný bod.
Komu padne jednička ve dvou kolech za sebou, dopustil se extrémně těžké hospodářské chyby, zavádí socialismus, píše si pět trestných bodů a pět kol nehází. Hra může končit po určitém počtu kol anebo tehdy, když všichni hráči zavedli socialismus.
Házení kostkou je ovšem náhodný proces – slyším námitky – ale hospodářská politika nikoli! Hospodářská politika je záležitostí nejvyšší úrovně, na jejímž formování se podílí odborníci a nemůže přece vést k fatálním koncům.
Jenže omyl.
Každá, i ta nejvyspělejší země se občas během své historie dopustí nějaké závažné hospodářské chyby. Všechny tzv. vyspělé země mají za sebou nějakou pořádnou botu, včetně třeba Švédska nebo Švýcarska. Nikdo nemůže tvrdit, že určitá země se v budoucnosti nedopustí nějakého zásadního omylu. Lidé jsou omylní. I nejlepší ministři financí, i nejlepší premiéři a prezidenti. Dokonce i Winston Churchill se mýlil ohledně měnové politiky, což mělo za následek generální stávku v roce 1926 a radikalizaci Labour Party.
Výhoda Evropy jakožto roztříštěného kontinentu spočívala vždy v tom, že celý kontinent nikdy neudělal stejnou chybu naráz. Evropské země se dopouštěly nejrozmanitějších chyb: hyperinflace (Německo, 20. léta), extrémně vysoké daně (Británie po 2. světové válce), extrémně nespravedlivé daně (Francie před rokem 1789), příliš vysoká cla (mnoho zemí během různých dob), příliš těžká byrokracie (totéž), nefunkční trhy práce (Francie a Španělsko nyní), extrémní úvěrová expanze (Německo a Rakousko, 1873)… a samozřejmě, největší chybou bylo zavedení tzv. reálného socialismu ve většině zemí střední a východní Evropy.
Ze všech těchto chyb se Evropa nakonec dostala. Dostala se z nich proto, že jedna chyba nikdy nezdevastovala celý kontinent. Země, která udělala chybu, nikdy nestáhla do hlubin celou Evropu. A měla navíc šanci poučit se u těch zemí, které podobnou chybu neudělaly.
Celé dějiny Evropy jsou dějinami diverzifikovaných hospodářských politik. Hospodářský vzestup Evropy ve srovnání například s centralizovanou Čínou během éry císařství byl způsoben touto roztříštěností, neboť vedla k větší odolnosti a výkonnosti kontinentu. V jednotě staré Číny byla slabost, neboť chyběla konkurence mezi systémy, mezi hospodářskými politikami a chyběla i možnost srovnávat se s úspěšnějšími.
Mimochodem – Čína. Její pád do barbarství, chudoby a zánik tisícileté kultury během neslavné éry Mao Ce Tunga, byl možný také jen díky centralizaci. Bez centrální vlády, která zdevastovala během několika let veškerou kulturu a vzdělanost, by něco podobného nebylo možné. Jen díky Hong Kongu a svobodnému Tchaj-wanu čínská kultura přežila alespoň částečně.
V Evropě se nikdy nic podobného nestalo – díky diverzifikaci v podobě mnoha zemí a vlád.
Nyní si zkuste zahrát na socialismus ještě jednou. (Nebo si to aspoň představte jako myšlenkový experiment.) Namísto šesti zemí ale budete mít jen jednu: EU. Hra nebude trvat dlouho. Po několika kolech vám padnou dvě jedničky za sebou, zavádíte socialismus a končíte.
A přesně to se teď děje v Evropské unii. Desítky let po válce západ Evropy fungoval na bázi národních států. Občas někde padla jednička (třeba v Británii po volbách roku 1945), ale nikdy nepostihla celý kontinent.
Pak bylo zavedeno euro.
A pak, v roce 2008, padla jednička.
A potom, po několika letech, kdy politici a bruselští úředníci fatálně nechápali, co se děje (a stále to nechápou), se zdá, že bohužel padla další jednička.
Sjednocení Evropy zvýšilo i riziko výskytu fatálních chyb. A toto riziko se nyní naplňuje.
Jak velmi rád bych se mýlil – ale obávám se, že nad Evropskou unií již svítí velký nápis: GAME OVER.
A Číňané se mezitím poučili.
Pavel Kohout vyšlo na www.novaustava.cz
Pozn. Redakce Reformy.cz: Vždy si (i v celosvětovém měřítku) konkurují jednotliví občané a podnikatelé a stát jim může tu jejich konkurenceschopnost jenom více či méně likvidovat. Proto je zcela mylné jakkoli uvažovat o konkurenceschopnosti států nebo dokonce celých světadílů.