Podle Lisabonské smlouvy, která je základním dokumentem a jakousi ústavou EU, je možné, aby Evropská unie do budoucna potenciálně přerozdělovala a přidělovala imigranty, respektive azylanty, členským zemím EU. Tlačí na to především státy, které jsou jimi přehlceny a mají problémy s integrací nepřizpůsobivých etnik.
Solidaritu nových členských států EU se starými požadovali kupříkladu italský premiér Silvio Berlusconi a bývalý eurokomisař pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost Jacques Barrot stejně jako jeho předchůdce Franco Frattini.
Západní státy požadují solidaritu při problému s imigranty
Jak informoval iDnes.cz, Barrot v květnu 2009 všechny resortní ministry EU obeslal dopisem, ve kterém načrtává představu italského premiéra Berlusconiho. Jeho země si už s imigrací neví rady a navrhuje proto, aby se problém řešil na celoevropské úrovni. Nadbytek imigrantů by si měly členské státy rozdělit, západní země totiž jejich nápor jen těžko zvládají.
„Imigrace není jen italský problém, ale problém Evropy, kde musíme mít větší solidaritu,” napsal Barrot podle italských médií v dopise českému předsednictví. Migraci označil za problém nabývající na vážnosti.
Živelná imigrace
S živelným přistěhovalectvím se potýkají převážně středomořské státy, které jsou pro imigranty nejlépe dostupné. Kromě Itálie je to i Malta, Kypr a Řecko. Země umisťují přistěhovalce do detenčních táborů, které jsou přeplněné, a přistěhovalectví je v těchto zemích bouřlivým tématem.
„Tuto imigrantskou tragédii musí s Maltou sdílet jak Francouzi, tak Evropané i obyvatelé Středomoří. Je zapotřebí, aby se egoismus Evropy změnil v solidaritu. Členské státy s přistoupením k EU podepsaly pakt solidarity a ten bude dodržován,” řekl vloni například francouzský velvyslanec na Maltě.
Evropský parlament přerozdělování imigrantů podporuje
„Evropský parlament se domnívá, že jedním z cílů společného evropského azylového systému musí být zavedení účinných mechanismů solidarity, aby se zlepšila situace zemí, do nichž přijíždí velký počet žadatelů o azyl a které mohou jen obtížně zajistit přiměřené podmínky pro přijímání žadatelů,” píše se ve zprávě z 13. února 2009, kterou odhlasovali europoslanci.
Podle zprávy se ale solidarita zemí bez imigrantů s těmi, které imigranty mají, nesmí omezovat pouze na poskytování finančních prostředků. „Měly by být především účinně prováděny mechanismy dobrovolného znovuusídlení a přesídlení v rámci EU, které byly stanoveny Evropským paktem o přistěhovalectví a azylu. Tyto mechanismy by umožnily, aby osoby požívající mezinárodní ochrany byly přijaty jiným členským státem, než je stát, který jim tuto ochranu poskytl,” uvádí zpráva.
Lisabon otevírá zadní vrátka
Explicitně se o přerozdělování imigrantů sice v Lisabonské smlouvě nehovoří, smlouva je však dosti obecná a otevírá tomuto postupu zadní vrátka. Je navíc zvykem, že evropské instituce si vykládají své pravomoci co nejširším možným způsobem a mají v tom podporu i Evropského soudního dvora v Lucemburku.
Článek 79 Smlouvy o fungování EU (SFEU), která je součástí Lisabonu, praví: „Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem.”
Solidarita nejen finanční
V článku 80 se říká, že společná imigrační politika se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. To lze vykládat i tak, že v rámci solidarity vůči státům EU, které jsou azylanty přehlceny a nezvládají jejich příliv, budou muset ostatní státy EU, které tolik azylantů nemají, poskytnout pomoc ať už umístěním těchto azylantů ve své zemi či finančním příspěvkem na obživu azylantů v zemích EU, kde se azylanté nacházejí.
Lisabon je vágní
„O přerozdělování se nikde v rámci vymezení pravomocí nehovoří výslovně. Pravomoci jsou nicméně vymezeny dost obecně, a může se pod ně vtáhnout ledacos. Osobně si myslím, že výklad, že přistěhovalce a azylanty může EU přerozdělovat, nelze vyloučit,” řekl ParlamentnímListům.cz odborník na evropské právo Tomáš Břicháček.
Pro účely společné imigrační politiky dle článku 79 přijímají Evropský parlament a Rada EU řádným legislativním postupem opatření například nedovolené přistěhovalectví a nedovolený pobyt včetně vyhoštění a vracení osob s neoprávněným pobytem. V Radě EU již nemá Česko ohledně této otázky právo veta a může být snadno přehlasována.
Výjimka se týká jen legálních pracovníků, ne azylantů
V Lisabonské smlouvě se sice praví, že EU neomezuje práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné. Toto ustanovení by mohlo být vykládáno jako omezení příliš širokého výkladu pravomocí uvedených v článku 79 a jít proti výkladu, že přistěhovalce je možno přerozdělovat z rozhodnutí EU. U azylantů v článku 78 však takovéto omezení není.
Článek 78 SFEU praví, že EU vyvíjí společnou politiku týkající se azylu, doplňkové ochrany a dočasné ochrany s cílem poskytnout každému státnímu příslušníkovi třetí země, který potřebuje mezinárodní ochranu, přiměřený status a zajistit dodržování zásady nenavracení.
Hromadný příliv
Evropská unie může přijímat opatření týkající se společného evropského azylového systému, který obsahuje například společný režim dočasné ochrany vysídlených osob v případě hromadného přílivu.
Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.
Autor: Lukáš Petřík parlamentnilisty.cz
Čtěte také: