Nová předsedkyně Evropské komise dostala od členských států dohodu o 30 denním uzavření hranic, jsou tu ale příznaky toho, že její jmenování bylo od euro-federalistů pěkným kiksem, neboť se jasně ukazuje, že EU nemá žádnou kontrolu nad jakýmikoliv nouzovými plány boje s virem.
„Dej si pozor na to, co si přeješ,“ to jsou možná slova, která si leckdo vybaví, když pomyslí na snahy Ursuly von der Leyen z Německa z loňského listopadu. Pozice toho mocného předsedy Evropské komise se tradičně vždy obsazuje obskurními, zkrachovanými politiky z ještě obskurnějších členských států EU, asi s výjimkou Jacquese Delorse v polovině 80. let, který ale v té době také mimo Francii nebyl moc znám.
Ale tahle politická lehká váha z Německa, která má ještě tu smůlu, že zkratka jejího jména VDL (což je v Británii zkratkou po sexuálně přenosné choroby), která ještě když byla ve spolkové vládě, tak předvedla, že se jí nepovedlo dosáhnout nikdy ničeho, takže i její kolegové z Berlína odporovali její nominaci na tuto pozici v EU na základě toho, že je nepostřehnutelná jako vzduch, takže je problém si jí vůbec všimnout.
Ale ta EU elita, co je v Bruselu skutečně u moci, s jejím legračně prováděným potřásáním rukou, která ve svých sladkých dlaních třímá skutečnou moc nad členskými státy, má nejradši kandidáty „na které by nikdo nevsadil ani kopějku“. Na to se totiž pohlíží velice pozitivně, když někoho takového instalují na vrcholnou pozici v euro-kracii.
Uvážíme-li ale zatuchlé, pokud ne rovnou sebe-klamné, představy EU o tom, jak se vyhrabat ze své vlastní politické krize – tj. urvat si více pravomocí, centralizovat je k sobě od členských států, vybudovat silnější zahraniční politiku a nafouknout značně rozpočet (třeba prý na to, aby mohli zaplatit více za ta fake news od žurnalistů, kteří jsou nepřímo na výplatní pásce EU) – tak by si člověk mohl myslet, že tento starý model postupu by si zasloužil vymyslet trochu jinak. Jako by ti těžkotonážní federalističtí vůdci, za kterými se táhne historie průšvihů, které média pomíjí, byli k tomu předurčeni? Někdo takový jako je např. v Británii Tony Blair.?
Krach milé Ursuly z tohoto týdne, kdy zkusila získat podporu členských států EU, aby všechny setrvaly u jednotné politiky vůči děsivému koronaviru, místo aby si každý vypracoval vlastní politiku zajištění hranic a národní zdravotní iniciativy, se ale ukázal být monumentální. Když nic jiného, tak to předvedlo, jak je ta EU slabá a neefektivní, když se vyzkouší v krizi, kdy jde o skutečnou důvěru, když toto bylo v podstatě hlasování o důvěře od národních vlád, a ukázalo se, že žádná důvěra není. Jako by ty vlády řekly, milujeme EU, a to opravdu, a vidíme ji, jako něco ohromného, ale když zafunguje jen jako sračko-met, tak z toho couváme a jen děkujeme.
V neděli 15. března přistoupilo Německo k zavedení cestovních restrikcí podél většiny svých hranic, aniž by se vůbec obtěžovalo o tom sousední země informovat. Několik další členů Evropské unie – včetně České republiky, Slovenska, Polska, Portugalska a Dánska – také uvalili pohraniční restrikce, a to v některých případech s jen minimálním předchozím upozorněním. Je něco z toho podle EU legálního? A co ten Schengen?
Z toho musí Ursula hysterčit, neboť v pondělí 16. března pronesla přes videokonferenci trapný projev, v němž úpěla, aby se všichni uklidnili a dělali to, co chce nová předsedkyně Eurokomise. A hned nato, den poté se objevila ve videokonferenci před všemi členskými státy, aby za sebe ten návrh na zákaz cestování schválila.
Nakonec se ten chaos dostal pod kontrolu. Ale byla to německá kancléřka Angela Merkel, kdo oznámil tu zprávu o 30denním uzavření hranic celé EU pro ty, co nejsou občané EU. Až do tohoto okamžiku 27 členských států postupovalo se svými vlastními politikami a ten souhlas s návrhem Ursuly u nich téměř určitě protlačil Macron s Merkelkou, aby to nebyly jen kroky na základě zdravého rozumu, nýbrž i politické, aby se tak nové předsedkyni Evropské komise přeci jen dostalo nějaké podpory, když celou řadu dní nikoho nezajímala.
To ovšem nijak nezastavilo ty četné členské státy EU, aby nadále nepostupovaly podle svých vlastních vnitřních pohraničních předpisů, které naprosto přezíraly předsedkyni Evropské unie.
Ale nikdo nečekal tu neuvěřitelnou reakci Srbska – kandidátské země EU – jehož prezident využil této příležitosti, aby více méně vyjádřil svou zhnusenost Bruselem, když prohlásil, že ten návrh je přímou hrozbou jejich vztahů s Čínou. Důležité je totiž to, že koncept textu z Bruselu zakazuje členským státům EU (a těm, co by do EU chtěly vstoupit), aby se snažily dostat zdravotní vybavení ze zemí mimo EU (stejně jako export zdravotního vybavení mimo blok EU-27), což srbského prezidenta rozzuřilo, takže když mluvil o Bruselu, tak dštil oheň a síru.
„Žádná evropská solidarita neexistuje. Byla to jen pohádka,“ řekl na konferenci, která se rychle začala virálně šířit na sociálních médiích. „Jedinou zemí, která nám v této těžké situaci pomáhá, je Čínská lidová republika. Tomu zbytku není za co děkovat.“
Prezident Aleksandar Vucić zlořečil rozhodnutí Ursuly o uvalení takových opatření a prakticky prosil čínského premiéra, aby pomohl zdravotním vybavení a lékaři, jelikož od členských států EU nebo dokonce od Bruselu mu vůbec žádná pomoc nepřijde.
Po tomto kroku dost možná Srbsko svůj přístupový proces zpomalí nebo anuluje, neboť EU je dost nevrlá bestie, co nebere tolerantně, když ji přistupující země nechtějí poslouchat. Turecká žádost o členství v EU už skončila někde ve štosu určeném, že nebude ‚nikdy-nikdy‘ vyřízen, když politici EU už měli spoustu střetů s jeho tvrdohlavým vůdcem Recep Erdoganem, který ten přístup cukru a biče od Bruselu vůbec nebaští.
Dočkáme se kvůli fušerskému managementu korony zhroucení přístupové politiky EU? Je to dost možné. I jiné východoevropské země, které jsou sice už v tomto bloku, ale jsou k Bruselu hluboce skeptické, by se také mohly zachovat jako Srbsko a pokračovat se svými plány na ochranu svých vlastních občanů tím, že přijmou pomoc Číňanů, kteří ji ostatním poskytují. To, co jsme zatím viděli, není jen zdravotní katastrofa, ale z panevropské perspektivy jsou to první příznaky choroby v Komisi samotné, když uvnitř komise se skupina jejích vedoucích členů do hluboké noci hádala o jejím osudu, neboť mají hrůzu ze strašné ztráty důvěry v jejich předsedkyni.
Ursula ale tentokrát tu bouři ustála, neboť jí pomohli Macron s Merkelovou, teď ale už ani žádné kroky předsedkyně EU nemůžou stačit, aby nás zachránily před epidemií ani před jejími dopady na ekonomiky EU, a dokonce už ani před politickou krizí Bruselu. To, co páchala, byla přílišná snaha, z níž nic přínosného nevzešlo, a vše, co bylo na místě, bylo moc pozdě. Přikročilo se i k řadě nouzových opatření, aby se uvolnily nouzové fondy na pomoc společnostem ohroženým kolapsem a ztrátou pracovních míst. Jen v samotném Irsku např. došlo ke ztrátě 140 000 míst, vlastní centrální vláda Španělska už tvrdí, že se vykašlala na pravidla EU a pustila 219 miliard euro do záchranného balíčku. To je 20 % jejich celkového hrubého domácího produktu. Ovšem EU chce na všechno uvolnit jen několik miliard, tak si to porovnejte a vidíte, že EU nejenže nemá schopnost si s krizemi poradit, jelikož ani nikdy nepřipravovala nouzové plány, protože má strach, aby to nevypadalo, že se její projekt hroutí, ale také ani takové peníze volné nemá. Nebo spíš ty peníze sice má, ale sype je despotům v afrických zemích jako ‚humanitární pomoc‘, která je přímo propojena s těmi záplavami migrantů, co prchají z regionu a pak končí v Libyi. Zajímavé je, že třeba Komise EU uvolnila finanční pravidla pro státy EU během nouzového stavu, což prakticky znamená, že státy EU dostaly zelenou, aby použily vlastní peníze daňových poplatníků k záchraně starých velkých společností – což ale asi moc neuklidní šéfy malých firem, které čekají ztráty a bankroty. A co všechny ty hromady europrachů na „podporu malých a středních podniků“, jimiž se v posledním čtvrtstoletí komise neustále holedbala? Nebo jak to bude s pracovními místy? Jenže džin už byl vypuštěn z lahve.
Je jisté, že když EU bude muset zrušit ty nesmírně důležité omezující předpisy pro státní pomoc, které jsou svorníkem, který drží dohromady společný trh, a proto si je EU tak hýčká, a když nemá žádný plán na záchranu malých a středních podniků, které určitě čeká katastrofa, tak jakou roli lze vůbec od EU čekat? Pod vedením Ursuly v čele Komise, toho jistě moc nebude. Nebo určitě ne moc, co by stálo za více, než poskytnutí možnosti do toho mluvit členskými státy EU. Jestli EU nemůže ani lokalizovat virus, ani se nějak ochránit, tak co bychom měli opravdu čekat od těch smělých plánů na vybudování Evropské armády a ambiciózní zahraniční politiky? Ve skutečnosti, abychom si tuto otázku zodpověděli, se stačí podívat na ten binec vytvořený na turecko-řecké hranici, kde zkrachovalá imigrační a azylová politika EU rozpoutala zkázu a předvedla, co by jedině ta „pohádka“ o EU jako o mezinárodním politickém hráči mohla přinést a jak je světem taková politika brána vážně. V následujících týdnech pouze spatříme, jak členské státy EU budou jen kašlat na směrnice od Ursuly a z Bruselu a začnou brát věci do svých vlastních rukou. Ty sny prodávané pod eufemismem o „další integraci“ – čili o odebírání pravomocí členským státům, které si uzurpuje Brusel, které se papouškovaly, když ta nová Komise na konci roku 2019 nastupovala do Bruselu, skončily jako noční můra pro Evropské občany. Pokud by měla být Ursula van der Leyen považována za opověď na něco, tak by ta otázka musela být strašně blbá.
March 21, 2020
© Photo: Wikimedia