Nemám ráda profesionální sport. Je tak trochu jako profesionální sex. Super výkon. Super marketing. Super diváci. Super peníze. Až na to, že tohle všechno sex kazí. I sport peníze kazí. Anebo jinak. Od dob, co se sport stal byznysem a ekonomickým podnikem, stojí za starou bačkoru.
Politici už od dob Řeků a Římanů vědí, že pokud chtějí úspěšně vládnout – tedy manipulovat masy – musí jim nabídnout chléb a hry. To proto se v Davosu schází politici a průmyslníci. To proto se v Soči scházejí sportovci, politici a masy. To proto je třeba organizovat spektakulární zábavu pro pracovité včelky, které díky ní následující den vstanou do práce, nebudou zbytečně přemýšlet o nesmrtelnosti brouka, či jak očůrat placení daní, a místo toho budou štěbetat o tom, kdo včera získal zlatou. Jenomže… co přesně vlastně na sportovních výkonech obdivujeme?
Lidstvo vynaložilo ohromné úsilí, aby vygenerovalo a vybralo do olympijského týmu jedince, kteří dokáží podat z pohledu těch ostatních „nadlidské“ výkony. Jako kdyby všechny výkony, které dokáže zdravý a „normální“ jedinec vyvinout, už nebyly dosaženy. Ovšem za každým novým takovým „nadlidským“ rekordem dnes už může stát jen jedna z dvojice věcí: Buď dosud neodhalený doping, anebo lidská anomálie. Obdivujeme vlastně specifickým způsobem postižené lidi. Lidi, kteří mají větší hustotu svalových vláken. Lidi, kteří mají uvolněnější klouby, než ti ostatní. Lidi, kteří jsou dokonce tak „postižení“, že podle jednoho z průzkumů by dokonce byli ochotni vyměnit za zlatou medaili několik let života. Proč stejně tak neobdivujeme děti postižené Downovým syndromem? Vždyť i ony něčím vynikají nad ostatními: Jsou nadprůměrně citlivé.
Je to svým způsobem vlastně zvrácená zábava. Pokud se díváte na dobrý film, posloucháte dobrou hudbu, odcházíte s dobrým pocitem. A dobrý pocit si užívají i všichni diváci a posluchači kolem vás. Když se díváte na vrcholový sport, vždy i po dobré soutěži odchází spokojená jen menšina. Jen menšina fandí tomu jednomu jedinému, který nakonec stojí na stupínku vítězů. Když vyhraje Čech nebo Slovák, všichni Rusové a Američané jsou naštvaní.
A to ani nemluvíme o ekonomické stránce věci. Z ekonomického pohledu je Olympiáda, s prominutím, výkvětem blbosti. Odhaduje se, že hry v Soči budou stát víc než 50 miliard dolarů. To je víc než pětinásobek původního rozpočtu. (Ostatně překročen byl rozpočet snad u všech her v minulosti.) Hry v Soči tak budou ty nejdražší v historii. Proč? Vrátí se to? Nevrátí. Za posledních dvacet let se vynaložené náklady nevrátily nikdy. Ale kolik lidí přitom mohly tyhle peníze uchránit před hladověním či nemocemi? A kolik lidí bude v Soči ohroženo kvůli enormnímu bezpečnostnímu riziku?
Opozice tvrdí, že dvě třetiny peněz byly rozkradeny. Hm, zaplaťpámbu, že Olympiáda není v Praze. Češi jsou známí tuneláři. Jistě by si bravurně poradili i s odkloněním tří čtvrtin.
Tak proč tedy Olympiádu dělat? Co je na ní za ekonomický přínos, kterým její pořádání bývá zdůvodňováno? Kvůli reklamě? Chce snad někdo říct, že si kvůli hrám koupí víc ruského zboží? Nebo že si bude myslet o Rusech něco jiného než dosud? Vždyť dnes už hry ani jednotlivé národy nereprezentují. Jsou záležitostí jednotlivců. Protože jak jinak vysvětlit, že na zimních hrách budou Malta i Thajsko? Jsou snad Thajci jako národ lyžaři?
Odpověď se patrně skrývá právě v oněch odkloněných dvou třetinách nákladů.
Markéta Šichtářová vyšlo na: