Po většinu lidské historie spočívaly záležitosti života a smrti téměř úplně mimo materiálně svět. Zachránit život za jakoukoliv cenu cítí většina z nás jako morální imperativ, ale ohromující skoky ve vědě a v technologiích, které definují moderní svět, ohýbají naše hodnoty za bod zlomu.
Moderní medicína spolu s jejími nevyčíslitelnými přínosy rovněž vyvolala otázky o konci našeho života, jaké si naši předkové nikdy nemuseli klást. Je-li rozdíl mezi smrtí v 90 nebo 95 letech záchranou života, která by se měla nechat na něčích dětech, nebo bychom to měli zaplatit my? Donedávna se takové otázky ve slušné společnosti ani nedaly přednést. Je tomu tak, protože technologie se rozvíjí rychleji než naše kulturní hodnoty. Doženeme to vždy jedině tak, že spousta lidí poctivě prožívá životní zápas s takovými obtížnými otázkami.
Jenže pandemie COVID-19 před nás takovýto druh rozhodnutí klade přímo v globálním měřítku. Schopnost předpovídat pandemii a instituce schopné koordinovat reakce na ni, to jsou věci, se kterými máme pořád potíže, abychom je řešili na základě vědeckého porozumění. Ale tyto novoty rovněž vyvolají morální otázky, s nimiž se potýkat je hluboce nepříjemné.
Utratit více, obětovat více, rozvrátit a poškodit společnost více a zachránit více životů. Když guvernér New Yorku Andrew Cuomo řekl, že jakékoliv nasazení karantény a sociálního odstupu za to stojí, aby byl zachráněn byť i jediný život, tak to přichází z pozice lidské slušnosti. Naznačit, že to tak úplně není, přinese zlořečení, že kladete ekonomiku před lidské životy.
Adam Smith nás učil, že morální sentimenty vzniknou spíše zdola nahoru, než aby byly dolů byly předávány shora. Když nám ty otázku vytanuly při naší reakci na nestandardnosti přinesené COVID-19, tak jsme zase nemuseli pokládat tolika těžkých otázek. Pravdou ale je, že tyto otázky jsou všude kolem nás, a upřímně řečeno, rozpoznat je dost nepříjemné, i když na jejich zodpovězení bylo už včera pozdě.
To představení ale jen tak neskončí
Zamyslete se nad následující debatou:
Skupina A předpovídá ohromnou lidskou tragédii, kterou lze řešit jen nesmírně draze nebo transformujícími změnami společnosti. Taková volba se často prezentuje jako binární – buď ohromná změna, jinak se dopouštíte tance, když Řím hoří. Jaká náhoda, že to, co zrovna musíme, často připomíná kontroverzní nápady, které tak Skupina A upřednostňovala už předtím.
Skupině B se tyto změny nelíbí a ta mentalita všechno nebo nic jim připadá průhledná, ale zdráhají se vést přímý odpor kvůli pochopitelně nepříjemným otázkám života a smrti. Místo toho považují předpovědi Skupiny A, ať už v důsledku poctivého omylu nebo manipulace, za chybné. Chybí nám morální porozumění potřebné k tomu, abychom na tyto otázky pohlíželi jinak než jen všechno nebo nic a místo toho si vzájemně napadáme záměry.
Tato dynamika spíše, než že by byla nová, už otravuje veřejné debaty po generace. Klimatická změna, kontrola zbraní, dohled nad americkými občany, mučení vysoce cenných podezřelých z terorismu, preventivní války a přinejmenším v určité míře třecí body s populisty jak z levice, tak z pravice a práva obětí padlých v těchto střetech.
Většina lidí se nejspíš už u různých otázek nacházela v obou skupinách. Potýkáme-li se se složitými problémy plnými nejistot s morálními komponenty, tak hledáme útočiště tam, kde se se svým světovým názorem cítíme co nejpohodlněji. Tak je to s námi všemi.
Předpisy ty zničí, lidé, ti spasí
A co naše v současnosti tikající hodiny? Musíme pochopit, že samotné ekonomické škody nevedou ke ztrátám na životech a k utrpení, jak už mnozí objasnili. To musí být součástí naší diskuse, ale není o tom ta diskuse celá. Následující berte ne, jako návrh, nýbrž jako pozvání k odlišnému myšlení, tedy k čemusi, co děláme pořád méně a méně.
Máme podezření, že většina lidí neprožije COVID-19 moc odlišně od ošklivé chřipky, ale kdyby tomu tak bylo, otřáslo by to obyvatelstvem na jeden zátah takovým způsobem? Přetížení nemocničních zdrojů, kde je pořád ohromný počet lidí, jejichž životy je nejspíš zapotřebí zachraňovat, vypráví svoji vlastní nevyslovitelnou tragédii. Ty nesmírné náklady v této formulaci jsou služby na posvátný cíl, které ve skutečnosti umožňují našemu zdravotnímu systému, aby zachránil tolik životů, kolik je to jen možné.
Ale možná, že něco z té krutosti, se kterou se potýkáme, představuje podprahová kolektivizace, kterou do toho problému promítáme. Žádné dva životy nejsou stejné a většina ohrožených lidí je velice stará nebo velice nemocná. Ostýcháme se nad tím přemýšlet, protože si myslíme, že by z toho vyplývala potřeba určitých příšerných předpisů o tom, že většině lidí nad určitým věkem by se měla péče odepřít, nebo by to otevřelo cesty jiným hrozným snahám vrchnosti, aby nás začali řídit i mimo řešení tohoto problému. Počítejte mě mezi lidi, kteří si myslí, že takové sociální inženýrství společnost rozbíjí více, než ji buduje.
Co kdyby všem Američanům ve věku 18 více poslali poštou označovací štítek? K čemu by to potřebovali, by bylo to důvěrné pro ně samotné a jejich milované, ale také by se to stalo obecným tématem konverzací v celé zemi. Když byste si ten štítek nalepili na zadní stranu řidičáku, bylo by to zajištění, kdyby došlo k nejhoršímu, neboť by znamenalo, že s virem a s domácí péčí se to nevyvíjí dobře. Tím štítkem by se zavazovali, že vyhledají v nemocnicích ventilátory a další zdroje, o které máme strach, že jsou přetížené. Ale třeba ne. Stejně by to bylo na jejich rozhodnutí, když na ně netlačíme a nekoukáme jim na prsty.
Kolik lidí i z těch nejzranitelnějších by podstupovalo všechny ty odlišnosti od normálního života a trápily by se s nimi, kdyby rozhodnutí bylo na nich? Odhaduji, že by spousta lidí dost podstatně tu zátěž snižovali (takže by byly sice mírnější, ale stejně existující karanténní uzávěry a odstupy). A zatímco vrchností nadiktované předpisy mohou společnost zničit, tak takové činy, konané lidmi, kteří se k tomu rozhodli, by mohlo představovat spasení.
Vyvinuli jsme si neobyčejné kapacity k zachraňování životů, ale součástí těchto kapacit nebylo vytvoření nových voleb. Je pro nás bezpečnější útočit na záměry jeden druhému. Mohu snadno říci, že tohle je nejtěžší článek, jaký jsem kdy napsal, ale rozbíjení starých vzorů je vždy těžké. Doufám, že se mi povedlo položit těžké otázky, které sám nemohu soucitně odpovědět.
– April 25, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/reflections-on-the-economic-value-of-life/