Před čtyřiceti lety mnozí Američané oslavovali odchod imperiálního presidentství, když rezignoval Richard Nixon. Dnes už je jasné, že slavili předčasně. Nixonův názor na presidentské pravomoci shrnuje jeho proslulé prohlášení: „Když to dělá president, tak to znamená, že to není ilegální,“ které vzala za své většina politické třídy. Ve skutečnosti poslední dva presidenti zneužívali svou moc takovým způsobem, že by se i Nixon červenal.
Nixon např. zneužil finanční úřady, aby perzekuovaly jeho politické oponenty, což byl také jeden z článků impeachmentu, který schválila US Sněmovna reprezentantů. Ať bylo Nixonovo zneužití finančáku jakkoliv strašné, tak byl těžko prvním presidentem, který berňáku takto zneužíval, a i současná administrativa, zdá se, v této tradici pokračuje. Útokům na skupiny Tea Party se dostalo největší pozornosti, ale to není jediný případ, jakým finančáky šikanovaly politické oponenty presidenta Baracka Obamy. Finančák např. požadoval, aby jedna z mých organizací, Kampaň za svobodu, vydala informace týkající se jejích hlavních dárců.
Nixonovo zneužívání federální moci ke špehování jeho „nepřátel“ bylo hrůzostrašné, ale Nixonovo narušování občanských svobod bledne v porovnání s tím, co dělali jeho následovníci. Dnes už může být špehován doslova kdokoliv na světě, bez omezení zadržován, nebo zapsán a presidentův „seznam na zabití“, který se nezakládá na ničem jiném než presidentském příkazu. Nixon si přes všechna svá pochybení nikdy neosoboval pravomoc jednostranně nařizovat zadržení nebo zabití kohokoliv na světě.
.jpg "Revoluce Rona Paula")
Mnozí dnes i jednají jako kazatelé imperiálního presidentství. Jedním z důvodů pro to je, že mnozí politici kladou starost o stranické záležitosti výše než loajalitu k Ústavě. A tudíž otevřeně hájí a dokonce oslavují mocenské úchvaty výkonné složky moci, když je dělá president jejich vlastní strany.
Dalším z důvodů je konsensus obou stran na podpoře válečného státu. Mnozí politici a intelektuálové obou stran podporují imperiální presidentství, protože spatřují neslučitelnost vize Otců zakladatelů o omezené výkonné moci s agresivní zahraniční politikou. Když jsou u moci Republikáni, vedou to „neokonzervativci“, když se dostanou k moci Demokraté, vedou to „humanitární intervencionisti.“ Bez ohledu na ideologickou nálepku sdílí stejný cíl – ochranu výkonné moci před omezením ústavními požadavky, podle nichž president musí před zahájením války usilovat o schválení Kongresem.
Sílu konsensu obou stran, že president by měl mít neomezenou volnost k vysílání vojsk do války, ilustruje neúspěch pokusu přidat mezi články k impeachmentu i článek uvádějící Nixonovo „tajné bombardování“ Kambodže. I v tomto okamžiku nízké podpory pro imperiální presidentství Kongres stejně odmítl dát otěže pravomocem presidenta k vyvolání války.
.jpg "Placka revoluce Rona Paula")
Neúspěch při pokusu zahrnout invazi do Kambodže do článků impeachmentu může docela dobře být hlavním důvodem, proč se Watergate jen tak málo podařilo dát imperiálnímu presidentství otěže. Protože to imperiální presidentství vyrůstá z válečných pravomocí, tak jsou ty nefunkční pokusy dát imperiálnímu presidentství otěže k obnově ústavních pravomocí Kongresu vyhlašovat válku odsouzeny k neúspěchu.
Odstranit Nixonův odkaz vyžaduje vybudování nové koalice obou stran preferující mír a občanské svobody, odmítající to, co spisovatel Gene Healy nazval „kultem presidentství,“ a stavějící loajalitu k Ústavě výše než stranictví. Důležitým krokem musí být obnova nejvyšších pravomocí Kongresu ve věcech války a míru.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: Ron Paul via The Ron Paul Institute
Čtěte také: