Jaká je vaše filozofie učení?
V podstatě, že lidé jsou učící zvířata; učíme se rádi; potřebujeme se učit; jsme v tom dobří; nepotřebujeme, aby nám někdo ukazoval, jak to dělat, nebo nás k tomu nutil. Co tyto procesy zabíjí, jsou lidé, kteří do toho zasahují, kteří to chtějí regulovat a kontrolovat.
Proč domácí výuka?
To je velká otázka. Velkou výhodou je intimita, kontrola vlastního času, flexibilní rozvrh a schopnost reagovat na potřeby dítěte a na jeho zájmy. Když se dítě cítí unavené a tak nějak nesvé, nebo lehce nemocné, nebo trochu nevrlé, dobrá, zvolníme a vše je velice poklidné a jednoduché. Když je dítě nespoutané a plné energie, pustíme se do velkých projektů, projdeme složité věci, podíváme se na náročné knihy. Myslím, že školy by mohly být v tomto ohledu mnohem flexibilnější, ale ve skutečnosti nejsou. Chtěl bych ujasnit, že nepovažuji domácí výuku za odpověď na špatné školy. Myslím, že domov je vhodným základem pro zkoumání světa, kterému říkáme učení a vzdělávání. Domov by byl nejlepším základem bez ohledu na to, jak dobré by školy byly. Správný vztah škol k domovu je jako vztah mezi knihovnou a domovem, nebo kluzištěm a domovem. Je to doplňkový zdroj.
Škola je ale jakousi umělou institucí, zatímco domov je velmi přirozený. Existuje mnoho společností bez škol, ale ani jedna bez domovů. Domov je středem kruhu, z kterého se pohybujete do všech stran, takže žádné myslitelné vylepšení škol by tento můj pohled nezměnilo.
Co se při domácí výuce dělá?
O tom je samozřejmě „Vyrůstání bez školní výuky“ [1]. Co můžeme dělat, hodně závisí na tom, jaký máme život. Mnoho rodin má malé podniky nebo samozásobitelské farmy nebo řemesla nebo různé další aktivity, ve kterých se rodiče angažují, a do kterých jsou i zaangažované děti. Děti se prostě zapojují do života dospělých, kdekoliv jsou, a otázky jsou zodpovězeny, až jsou vzneseny. Jiní lidé mohou žít doma a pracovat jinde; mohou mít více konvenční způsob života.
Nevěřím ve formální pevné osnovy, ale může se stát, že když rodiče a děti začínají, oba jsou trochu nervózní. Oba přemýšlejí, co by měli dělat. Pokud je to udělá šťastnější mít malý rozvrh, a třeba rok korespondenčně spolupracovat se školou, není na tom nic špatného. Je to začátek.
Moje rada je vždy nechat, aby zájmy a sklony dítěte určovaly, co se bude dít, a podle konkrétních okolností dát dětem co možná největší přístup do života rodičů a do světa kolem nich tak, aby děti měly co nejširší škálu věcí, na které se mohou dívat a o kterých mohou přemýšlet. Zjistěte, co je zajímá nejvíce a pomozte jim jít tímto směrem.
Jak to uděláte, v podstatě záleží na rodinných okolnostech a zájmech, a na konkrétních zájmech dětí. Některé děti rády čtou, některé rády staví, některé mají rády matematiku a práci s počítačem, nebo umění, hudbu nebo cokoliv jiného. Tento mix nebude nikdy úplně stejný.
Vyžaduje domácí výuka, aby rodiče se svým dítětem strávili mnoho strukturovaného času
ve formálních učících situacích?
Domácí výuka nevyžaduje, aby rodiče strávili mnoho strukturovaného času. Myslím, že jak se do toho rodiče postupně dostávají, tráví takto méně času. Kolik času stráví se svými dětmi, závisí na okolnostech jejich života. Někdy stráví hodně času společně ve firmě jen proto, že to je zábava. Jindy to pro ně může být složitější. I když si děti mohou společnost svých rodičů užívat, jakmile jim je více než 7 nebo 8, nepotřebují ji.
Je rodič bez pedagogických zkušeností při domácí výuce v nevýhodě?
Řekl bych, že mají naopak obrovskou výhodu. Neřekl bych, že člověk může být diskvalifikován, protože nemá pedagogické zkušenosti, ale řekl bych, že prakticky všechno, co vás naučili na pedagogické škole, bylo naprosto chybné. Musíte se to všechno odnaučit. Já jsem nikdy tímto pedagogickým vzděláním neprošel. Nejexkluzivnější, nejvýběrovější a nejnáročnější soukromé školy v této zemi nezaměstnávají lidi, kteří mají pedagogické tituly. Pokud se podíváte do jejich sboru – titul z historie, matematiky, angličtiny, francouzštiny, cokoliv – pedagogické tituly neuvidíte. Myslím, že pro většinu prestižních soukromých škol je téměř faktem, že pokud máte učitelský certifikát, jste diskvalifikován.
Mají rodiče dostatečný talent a vědomosti, aby mohli vyučovat fyziku nebo matematiku?
No, děti se fyziku nebo matematiku nemusí naučit od vás. Mohou se to naučit od mnoha lidí, z nejrůznějších knih nebo v mnoha rozšiřujících kurzech. Ve „Vyrůstání bez školní výuky“ tyto informace budou. Existuje mnoho ostatních lidí, kteří zodpovědí vaše otázky. A děti to nemusejí vše získat od maminky a tatínka. Jsou lidé, kteří mají jen střední školu nebo ji dokonce ani nedokončili, a kteří nyní vyučují své děti doma a odvádějí dobrou práci.
A co sociální život dítěte?
Co se týče kamarádů – nezamknete přece vaše dítě v baráku. Myslím, že sociální aspekty škol jsou desetkrát škodlivější než prospěšné. Lidské ctnosti – dobrosrdečnost, trpělivost, štědrost, atd. – se děti učí v intimních vztazích, možná ve skupinách o dvou či třech lidech. Lidské bytosti mají tendenci se chovat hůře ve velkých skupinách, jaké najdete ve škole, kde se spíše naučí úplně něco jiného – popularitu, přizpůsobení se, šikanování, provokování, takové věci. Mohou si najít kamarády po škole, během prázdnin, v knihovně, v kostele.
A co příležitosti poznat vrstevníky z různých socioekonomických tříd, s různým původem?
Na většině škol, o kterých něco vím, jsou učební skupiny. Studie ukázaly, že tyto skupiny přesně korelují s ekonomickými třídami. Myslím, že o mnoha středních školách toho vím dostatečně, abych mohl tvrdit, že je zde velmi málo míchání lidí s různým původem, z různých náboženských skupin. Bohaté děti se kamarádí s bohatými, sportovci se sportovci, intelektuálové s intelektuály, frajeři s frajery. Možná, že existují výjimky … ale idea školy jako sociálního tavícího kotle, kde se scházejí lidé s nejrůznějším původem – je pouhým mýtem, lidi.
Co říká vaše filozofie ohledně vyučování čtení?
Myslím, že vyučování čtení je většinou tím, co čtení zabraňuje. Různé děti se učí různými způsoby. Myslím, že čtení nahlas je zábavné, ale nikdy bych nečetl dítěti nahlas, aby se naučilo číst. Děláte to, protože je to zábavné a družné. Držíte dítě, sedíte vedle něho nebo vám sedí na klíně, a čtete nějaký příběh, protože je to zábavné, a pokud to není příjemný, šťastný, hřejivý a přátelský zážitek, tak byste to dělat neměli. Nic dobrého z toho nebude.
Myslím, že děti přitahuje svět dospělých. Je pěkné mít knihy pro děti, ale příliš mnoho z nich obsahuje nadbytečné množství obrázků. Když děti vidí knihy, tak jako v rodině, kde dospělí čtou, se stránkami a stránkami textu, je poté jasně zřejmé, že pokud se chcete dozvědět, co v těchto knihách je, budete muset umět tento text přečíst. Nemyslím si, že existuje způsob, jak udělat čtení pro děti zajímavé v rodině, kde to není zajímavé pro dospělé.
A co říká vaše filozofie o matematice?
Můj přístup k matematice je následující: Na co my dospělí používáme čísla? Používáme je na měření. A měříme věci, abychom s nimi něco mohli dělat, nebo abychom je mohli posoudit. A tak říkám, nechme děti používat čísla tak, jak je používáme my. Jsem velkým zastáncem mnoha druhů měřících nástrojů – krejčovské metry, pásma, pravítka, váhy, teploměry, barometry, metronomy, elektrické metronomy s rozsvěcejícími se kontrolkami, které můžete zrychlovat a zpomalovat, stopky, věci na měření času.
Jiná věc jsou peníze. Děti jsou fascinovány penězi. Všichni říkáme: „Musíme je naučit všechnu tu aritmetiku, aby si jednou uměly poradit s penězi.“ Myslím, že peníze jsou pro děti inherentně zajímavé. Říkám, že rodinné finance by měly být otevřeně na stole, grafy na zdi: výdaje, jídlo, daně, pojištění, zdravotní péče, kolik to stojí, kolik to stálo minulý rok. Vlastně myslím, že stejně jako psaní, základy podvojného účetnictví jsou fascinující schopnosti, a pokud mluvíte o základech, toto jsou základy.
Základní myšlenkou podvojného účtování, oddělení příjmů a výdajů a aktiv a pasiv, je jedním z opravdu nádherných vynálezů lidské mysli. Funguje to báječně a myslím, že rodiny by měly dělat své finance stejně, jako kdyby byly malinkatými korporacemi s příjmy a výdaji a aktivy a pasivy a odpisy.
Některé děti se mohou dostat do bodu, kdy budou chtít být rodinnými pokladníky a mít na starosti rodinné záznamy a šekovou knížku. Toto všechno jsou opravdu „velké dospělácké věci.“ Nechme děti psát šeky, s kterými se platí účty, místo vystresovaného pohledu, víte, otec s rozvázanou kravatou, sedící u pracovního stolu s haldy papírů. Proč? Je to inherentně zajímavé, tak nechme tuto část našich životů – stejně jako každou jinou – přístupnou dětem. Nejlepší způsob, jak poznat čísla, je v reálném životě, stejně jako se vším ostatním. Je to obsaženo v kontextu reality, a školní výuka dělá to, že se snaží vše z kontextu reality odebrat. Poté vypadá všechno jako nějaká malá vznášející se věc v prostoru, a to je obrovskou chybou. Víte, s čísly se setkáváme ve stavebnictví, v podnikání, při fotografování, v hudbě, ve vaření jsou zlomky. Takže kdekoliv jsou čísla v reálném životě, pojďme a poznejme je a pracujme s nimi.
Jaké předměty považujete za nezbytné?
Žádné.
Co rodič, který pracuje mimo domov?
Jedna otázka, s kterou se často setkávám, je: „Jak budu vyučovat své dítě šest hodin denně?“ A já odpovídám: „Kdo vyučuje vaše dítě šest hodin denně nyní?“ Byl jsem dobrým studentem na údajně nejlepších školách a jen velmi zřídka mě někdo vyučoval alespoň pět minut za den … to je pět minut, kdy se někdo vážně zajímá o moje osobní potřeby, zájmy, starosti, těžkosti, problémy. Stejně jako ostatní děti ve škole jsem se naučil, že pokud nerozumím tomu, co se děje, proboha buď zticha. Co se stane, když děti onemocní nebo se zraní, atd.? Domácí učitelé přicházejí na tři až pět hodin týdně a bylo zjištěno, že to bohatě stačí. Tyto děti nejsou pozadu. Žádné dítě nepotřebuje a ani by nemělo snést šest hodin vyučování denně, i když by mu to rodič mohl poskytnout. Zbláznily by se z toho.
Jak jsou doma vyučovaní hodnoceni, když se přihlašují na vysoké školy?
Stejně jako kdokoliv jiný. Víte, existují různé testy, které můžete napsat. Ve skutečnosti doma vyučovaní je zvládají výjimečně dobře. Jsou více motivovaní naučit se témata, která budou v testu, a připravit se na ně.
Stane se někdy, že doma vyučovaný student projeví zájem jít nebo vrátit se
na tradiční školu? Jak tuto situaci rodiče řeší?
Různými způsoby. Někdy musí rodiče rozhodnout (my jsme dospělí), že nechtějí, aby šli zpátky do školy, a toho se držet. Ale jindy, pokud děti chtějí jít, znamená to, že jsou imunní vůči manipulaci, která ve škole hrozí dětem, které na výběr nemají. Škola poté ztratí část své moci, pokud děti vědí, že mohou kdykoliv odejít.
[1] Magazín „Growing Without Schooling„, který John Holt založil, vycházel v letech 1977 – 2001. (pozn. překl.)
Autorkou rozhovoru je Marlene Bumgarner, rozhovor přeložil Jiří Košárek, s jehož laskavým svolením článek přebíráme z webu SvobodaUčení.cz.
Originální článek naleznete zde:
Rozhovor s Johnem Holtem (1980) o domácí výuce