Rusko-italská geopolitika míru v Eurasii

Mezinárodní konference „Velká infrastruktura Eurasie: Nová industrializace a geopolitika míru“ (Le Grandi Infrastrutture Euro-Asiatiche: Nuova Industrializzazione e Geopolitica Della Pace) proběhla 27.-28. listopadu 2014 v Římě. A budila dojem, že Evropa začíná rozvažovat o budoucnosti svých vztahů s Ruskem.

* * *

Proslulý analytik mezinárodních vztahů Pepe Escobar řekl, že Rusko je předpřipraveno „k dlouhé hře se Západem“, kde se po čase na „velké šachovnici“ začnou objevovat hmatatelné výsledky. Což je cosi, s čím lze souhlasit. A je v tom ještě něco důležitějšího, než jen hra, co se má hrát, nebo snad tahle hra, z níž by měla vzejít oboustranná výhra.

V současnosti s ústupem Západu prožíváme transformaci světa k orientaci na nový polycentrický globální systém se sobě vlastní jednotou v rozmanitosti.

Dilip Hiro, indický politický akademik žijící v Anglii, věří, že svět, který se vynoří po tomto impériu, už nebude ameriko-centrický… „Modus operandi budoucí vyváženosti mezi vůdčími mocnostmi určité doby a jejich odstrašením ostatními – v pružné kombinaci hlavních hráčů, kteří se vynořují, aby si jeden druhému případně zhatili přehnané ambice. Jinými slovy mezinárodní uspořádání, kde budou velmoci schopny zhatit bezuzdné snahy těch, kdo se pokouší si hrát na supervelmoc. Tedy zpět ke starobylému fungujícímu systému rovnováhy moci.“ (1) Občas bývá tento nový světový řád definován jako „volná geometrie mezinárodních vztahů.“

Ruská Rada mezinárodních vztahů (RIAC) ve své zprávě nabízí tu samou vizi světa a uvádí v ní: „Moskva potřebuje takový světový řád, v němž není žádný z hráčů schopen si monopolizovat zdroje růstu a odříznout od nich Rusko, když vzniknou politické rozdílnosti. Multipolarita tak nabývá koncepčně nového významu. Kdysi bývala chápána jako koexistence velmocí a teď předpokládá přítomnost několika alternativních zdrojů růstu a rozvoje. Z nichž jedním je samozřejmě samotné Rusko.“

Rusko se těší unikátní zeměpisné poloze v srdci světa, kde ty nejběžnější trasy k propojení Západní Evropy s Východní Asií prochází jeho územím. A to je důležitý faktor, který z Ruska činí „gravitační pole“ světové politiky.

To neplatí jen pro kontinentální část Eurasie, nýbrž i pro Arktickou zónu: Severní mořská cesta (Severovýchodní trasa) otevírá se změnou klimatu nové příležitosti světovému obchodu.

K pochopení významu tohoto faktoru by člověk měl vzít v úvahu jednu věc – že Západ se musí vypořádat se složitými problémy. Musí se vyrovnat s dopady de-industrializace – s procesem, který byl dost dlouho vítán jako příchod „postindustriálního věku“ s rychle rostoucím sektorem služeb vytvářejícím více bohatství než výrobní sektor ekonomiky. To se ale brzy stalo překážkou na cestě k pokroku.

To pohnulo i Evropskou komisí, aby v lednu 2014 přijala novou Komunikaci o industriální politice „Za evropskou průmyslovou renezanci“. Ta volá po přijetí naléhavých opatření k oživení evropského průmyslu. Stejný trend je viditelný už i ve Spojených státech.

Žijeme tedy ve věku nové industrializace čili re-industrializace. V tomto procesu bude hrát prominentní roli dopravní revoluce, která má pro svět značnou důležitost, a to zvláště pro jeho největší kontinent – Eurasii. Tohle je složitý proces, který nezahrnuje jen dopravu a s ní spojené oblasti (pozemní, leteckou, vodní a potrubní), ale i celé svazky průmyslů včetně high-tech průmyslu.

Podstatnou součástí nové průmyslové revoluce je dopravní revoluce. Na rozdíl od klasických průmyslových revolucí XVIII-XIX století, které se odehrály po věku neustálých válek, nová průmyslová revoluce předkládá jako imperativ nenásilnou geopolitiku, čili geopolitiku míru založenou na mnohostranné spolupráci, na principu reciprocity, nekonfrontační diplomacie a vzájemného respektu k zájmům druhých stran mezinárodního procesu.

Podle mě je paradigmatem pokroku založit jej na bázi geopolitiky míru v Eurasii. To je předpokladem pro ekonomický růst z podstaty s sebou nesoucí vysokou míru zaměstnanosti a relativně vyváženou distribuci národního příjmu uvnitř národních komunit i mezi státy.

Následující megaprojekty v rámci dopravní revoluce nabývají na obzvláštním významu.

1. Severozápadní mořská cesta

Zájmy v Arktidě vysvětlují mnohé geopolitické důvody. Kromě ropy a plynu tento region obsahuje i značná ložiska strategických materiálů jako uhlí, zinek, stříbro, kovy vzácných zemin atd. Arktický region otevírá velký výhled na nové mořské cesty, které nejspíš posílí světový obchod. Předpokládané globální oteplování dělá ze severního spojení propojujícího Asii, Západní Evropu a Severní Ameriku ještě přístupnější a snadněji použitelnou trasu. Např. Severovýchodní cesta procházející kolem Grónska podél ruského arktického pobřeží spojující Čínu se Západní Evropou. Severní trasa začíná v Murmansku. Ta je součástí Severní cesty, tj. nejkratší námořní trasy mezi Evropou a Asií.

2. Mezinárodní Severo-jižní dopravní koridor

V roce 1999 skupina indických, íránských a ruských dopravních společností podepsala obecnou dohodu o importu a exportu dopravních kontejnerů přes Srí Lanku, Indii, Írán, Kaspické moře a ruský mezinárodní dopravní koridor. V květnu 2002 ministři dopravy účastnických zemí podepsali protokol o oficiálním otevření tohoto koridoru v St. Petěrburgu. Pak se Severo-jižní přeprava omezila na trasu Rusko-Írán-Rusko. Přeprava přes Astrachaň byla zmrazena. I tak ten projekt zůstal natolik atraktivní, že přiměl Ázerbajdžán, Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Omán a Sýrii, aby se k němu připojily. O členství požádalo i Turecko a Ukrajina. Slibně vypadá i výhled na přistoupení Evropské unie k Severo-jižnímu koridoru, jelikož ten by jí poskytl snadný přístup do Indie a Jihovýchodní Asie.

3. Hedvábná stezka po moři (Námořní Hedvábná trasa)

Eurasijská trasa by mohla začínat v hlubokomořském přístavu Duisburg (Německo), procházet Západní Evropou, Ruskem, Kazachstánem a Čínou, kde by se obrátila na jih. Různé verze této trasy předjímají propojení námořních přístavů v Číně a Indii, což vytvoří přístupy na Sibiř, do Evropy, Íránu, do zemí Arabského poloostrova a do Jihovýchodní Asie.

4. Eurasijská potrubí

Zeměpis produkce ropy a plynu definuje směřování hlavních eurasijských potrubních tras. Kolem 90% světových ložisek ropy je umístěno v Eurasii v rozsahu od Ruské Arktidy přes Perský záliv. Tento fakt má základní důležitost.

Eurasijská ekonomická unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu začne fungovat od 1. ledna 2015. V ten samý den k ní přistoupí i Arménie a Kirgizstán. Tím dojde k jednomu dalšímu kroku na cestě k dosažení eurasijského konsensu. Ten umožní vytvořit politické předpoklady pro vznik Eurasijského „koridoru růstu“, který svět vyvede ze systémového ekonomického poklesu, který se vlekl po celých posledních pět let.

* * *

Sui generis je latinská fráze. Může mít více významů a lze ji překládat jako „svého vlastního druhu/rodu“ a tudíž „unikátní ve svých charakteristikách.“ V geopolitice se vztahuje na „civilizační stav“ – stav prosazování svých vlastních globálních zájmů. Čína, Indie, Rusko a Brazílie jsou toho dobrými příklady. A už i Itálie vkládá do geopolitiky více sui generis. Ty staré časy vazeb s Východem u tradičně diplomaticky aktivní Benátské republiky a její neukojitelná touha po objevování – to vše jsou faktory, které by opravdu Itálii mohly poskytnout výhodu, která ji postaví do přední linie znovuobjevení Eurasie.

Řím – Moskva

Listopad – prosinec 2014.

(1) Hiro, D. After Empire. The Birth of a Multipolar World. N.Y.: Nation Books, 2010, p. 5-6.

Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček

Zdroj: strategic-culture.org

Čtěte také:

Rusko vysílá vojska a roboty podél celého „2. Středního východu“, tj. podél arktického pásu

Ochlazení v Turecku: Ankara se obrací proti Západnímu tlaku a přivrací se k Rusku

Politika „Nové Studené války“ US vybuchuje do tváře a vytváří jejich nejhorší noční můru. Posuv obchodních partnerství a vojenských aliancí

Rusko vyzbrojuje Arktidu: K uvítání „nezvaných hostů“ postaví 13 letišť a 10 radarových stanic

Sdílejte přátelům