O Richardu Bransonovi jsem měl vždycky relativně vysoké mínění. Ale byl jsem trochu znepokojen tímto:
Britský miliardář Richard Branson přišel na internetu s rychlou obranou svého rozhodnutí žít ve svém soukromém útočišti na Karibských ostrovech. Tvrdil přitom, že z Velké Británie neodchází z daňových důvodů, nýbrž kvůli životnímu stylu.
Reportáž v britských Sunday Times vypočítala daňové výhody, které 63letému miliardáři přinese přesídlení na Necker Island na Britských panenských ostrovech.
„Po 40 letech budování firem a vytváření pracovních míst ve Velké Británii budu teď bydlet na Neckeru a budovat neziskovky… Neodešel jsem z Británie kvůli daním, ale kvůli svojí zamilovanosti do Britských panenských ostrovů a zvláště do Necker Islandu, který jsem si koupil, když mi bylo 29,“ napsal Branson v neděli na svůj Virgin Blog.
Samozřejmě jsem rád, že se odstěhoval, ale jsem zklamán motivem. Branson měl morální povinnost odstěhovat se z Velké Británie, i kdyby preferoval Londýn před Britskými panenskými ostrovy. Abychom viděli proč, podívejme se na následující fakta z utilitaristické perspektivy:
1. Miliardáři mají mnohem více peněz, než kolik „potřebují“. Totéž samozřejmě platí pro průměrné Američany, takže buďme přesnější. Miliardáři mají velmi malý mezní užitek z celoživotní spotřeby nad 100 miliónů dolarů (2 miliardy Kč). Proto by měli dát aspoň 90 % svého bohatství na charitu.
2. V zemích jako je Británie nebo Spojené státy mají (mezní) vládní výdaje tendenci být z utilitaristického pohledu velmi marnotratné. Více než 90 % vládních výdajů jde speciálním zájmovým skupinám nebo na programy sporné hodnoty. Dokonce i programy, které představují základní funkce vlády, jako třeba národní obrana, mají tendenci mít u mezních výdajů nulovou nebo negativní hodnotu. Pouze malý zlomek výdajů jde na programy jako redukce chudoby a medicínský výzkum, kde je aspoň možné, že vládní výdaje jsou stejně hodnotné jako výdaje dobře vedené charity.
Chápu, že existují právní překážky, kvůli kterým je pro lidi jako je Bill Gates těžké stát se daňovými exulanty. Avšak princip je jasný; pokud miliardáři mohou úspěšně bránit svoje bohatství před daňovými úřady, měli by tak učinit. Hladovějící děti v Africe potřebují tyto peníze mnohem více, než potřebují starší Američané valorizaci svých důchodů, a mnohem více, než potřebuje armáda bojové stíhačky za 300 miliard dolarů.
Předpokládám, že se nad tímto článkem zhrozí levičáci, kteří podporují velkou vládu. A také ti libertariáni, které odrazuje utilitaristický argument, že bohatí mají morální povinnost dávat mnohem více svého bohatství méně šťastným. Já ale nejsem v tomhle byznysu proto, abych dělal lidem radost.
PS: Uvědomte si, že je velký rozdíl mezi „výdaji“ a „spotřebou“. S nízkými úrokovými mírami, které vidíme dnes, je tok spotřeby za 25 let z 50miliónového zámečku mnohem méně než 50 miliónů dolarů. Ve skutečnosti je pěkně obtížné spotřebovat 100 miliónů. Pomyslete na všechny ty módní domy v londýnském West Endu, které jsou 95 % času prázdné. Je to skutečně dobré využití našich zdrojů?
PPS: Když už je vláda zpět v práci (článek vyšel těsně po ukončení tzv. „government shutdownu“ – pozn. překl.), nastal čas na imigrační reformu. Pusťme schoulené masy dovnitř a povzbuďme miliardáře, aby sakra vypadli ven a vzali si svoje peníze s sebou.
Scott Sumner je profesorem ekonomie na Bentley University. Článek vyšel na jeho blogu TheMoneyIllusion.com. Přeložil Martin Pánek.
Originální článek naleznete zde:
Scott Sumner: Miliardáři mají morální povinnost stát se daňovými exulanty