Před asi stoletím rozběhli „pokrokoví“ uchvácení amerického vzdělávacího systému. Chtěli vymýtit individualismus, který byl vždy puncem lidského charakteru, aby tak lidé byli vstřícní ke kolektivismu a centrální kontrole, po které kolektivisté volají. Nejlepším způsobem, jak zařídit, aby k tomu došlo, bylo natlouct jejich vnímání do mysli mladým.
Ti progresivisté (nenazývám je „liberály“, ač se to dnes standardně dělá, neboť jejich pokrokářský projekt je pravým opakem skutečného liberalismu) dosáhli ve svých cílech dominance nad našimi vzdělávacími institucemi nesmírných úspěchů. Po dlouhá desetiletí dosahovali pomalého, ale neustálého pokroku s tím, jak najímali čím dál více a více učitelů a profesorů tíhnoucích k levici. Avšak tradiční akademické normy většinu z nich držely zpátky, aby nezacházeli příliš daleko a otevřeně svou výuku nepřetvořili na propagandu vlastní milované víry. Americká asociace univerzitních profesorů se držela idejí, že fakulta by měla vyučovat své předměty a ne se uchylovat k záležitostem osobního názoru.
Tyto normy postupně erodují. Začali se jich vzdávat v 70. letech a od té doby uvadají. Noví členové fakult jsou čím dál více povzbuzováni, aby do své výuky vkládali politickou zaujatost. Někteří jsou toho avantgardou. Jeden profesor, Donald Lazere dokonce napsal knihu s názvem – Proč by vysokoškolské vzdělání mělo mít levicovou zaujatost.
Mnoho členů fakult, kteří sami nasákli progresivistickou vírou během svého vlastního vzdělání, se teď vidí spíše v roli „agentů změny“ než objektivních učenců. Mnohá výuka, která dříve bývala politicky neutrální (např. angličtina) se zvrhla na indoktrinační tábor, kde mají čtení a úkoly převážně levicovou zaujatost. Fakulty to klidně mohou dělat, protože většina školního vedení je na jejich straně. Stejně jako fakulty i vedení škol se přidalo k pokrokářskému aktivismu. Jen málokdo je ochoten se dát do křížku s fakultou (a studenty), kteří chtějí, aby se jejich školy politizovaly. Dost často to táhnou oni, aby se to tak dělalo.
Např. na University of Tennessee školní správa od všech akademických jednotek požadovala plány diverzity. Snad nejvíce alarmujíc je, že ta mánie diverzity, rovnosti a inkluze už vnikla i na Akademii US Válečného námořnictva.
Fixace na DEI brání akademickému vedení, aby stálo za akademickou svobodou, když studenti, kteří říkají, že je to uráží, požadují potrestání profesorů, jak k tomu došlo na Právní fakultě University of Pennsylvania u profesora Amy Waxe. Rovněž lačně požadují, aby žadatelé o místa na fakultách nebo o povyšování podléhali „ustanovením o diverzitě“, což se rovná přísaze loajality k ideologiím – jsou to tedy požadavky naprosto se příčící konceptu univerzity jako místa svobodného bádání.
S tím, jak se rozvratné a proti-vzdělávací DEI vetřelo do příliš mnoha vysokých škol a univerzit, to vypadá, že už neexistují žádné příležitosti pro „diferenciaci produktů.“ Proč by ty školy, které se drží vzdělávání a vyhýbají se DEI, měly tento fakt vytrubovat perspektivním studentům, rodinám a finančním sponzorům?
Právě tohle profesoři Dorian Abbot z University of Chicago a Ivan Marinovic ze Stanford University navrhují. Vysoké školy a univerzity, které se štítí DEI, by se měly prohlašovat za MFE: zásluhy, férovost a rovnost. Ve svém článku v Newsweek uvádí: „Navrhujeme alternativní rámec zvaný Zásluhy, férovost a rovnost (MFE), kde se s žadateli na univerzity bude zacházet jako s individui a hodnoceni budou rigorózním a nezaujatým procesem založeným jen na jejich zásluhách a kvalifikaci.“
MFE by mělo znamenat, že studenti budou přijímáni jen za své akademické a osobní úspěchy, ne kvůli jejich předkům nebo rodinným konexím. To by rovněž znamenalo, že i školní zaměstnanci budou vybírání podobně podle zásluh bez jakékoliv protekce pro žadatele kvůli jejich rase nebo vrozeným charakteristikám a ne s protekcí pro ty, kdo zastávají určité politické názory.
Na DEI institucích musí lidé žádající o místa na fakultách často učinit prohlášení pro agendu DEI předložením „deklarace diverzity“. Tato prohlášení umožňují těm, kdo o tom rozhodují, vyřadit každého, kdo není zastáncem jejich agendy. Když např. profesor chemie řekne: „Věřím v zacházení se všemi studenty stejně a zcela bez ohledu na barvu, takže k rase ve své výuce, známkování nebo jednání se studenty nepřihlížím,“ tak to v DEI škole zruinuje jeho šance bez ohledu na to, jak je jeho výuka a výzkum excelentní.
Na druhou stranu školy MFE nemají žádné ideologické lakmusové papírky pro najímání na fakulty a povyšování, a to probíhá čistě na základě úspěchů.
DEI agenda má navíc nepříznivé dopady na studenty. Na DEI školách si studenti musí dávat pozor na to, co říkají, jinak je začne vyšetřovat „tým boje se zaujatostí“ jejich školy za to, že řekli něco, co je jinými studenty považováno za urážlivé.
Rovněž mohou být nuceni podstoupit kurzy, které sice nepřispějí k jejich znalostem, ale mají za účel upravit jejich víru v DEI, jako třeba, že musí věřit na existenci „bílého privilegia.“
Na školách, které přijaly MFE, nebudou žádné takové překážky svobody slova a nebudou se pokoušet o indoktrinaci studentů politickou výukou.
Tak, jak je to dnes, je většina vysokých škol a univerzit částečně nebo úplně zamořená DEI. To je rozdělující a destruktivní, ale plošně rozšířené na většině škol, zatím s jen nepatrným odporem od těch, kterým se to nelíbí a bojí se, že budou fanatiky DEI zrušeni.
Lze DEI zastavit? Robert Maranto, Michael Mills a Catherina Salmon ve svém článku v The Hill to vidí takto: „Nemůžete porazit něco s ničím,“ a poukazují, že MFE je cosi, co to může porazit. Ohledně MFE ukazují, že „podle veřejného mínění si sedmdesát pět procent Američanů myslí, že pohlaví, rasa nebo etnický původ by neměly hrát žádnou roli při rozhodování o přijetí do vzdělávacích institucí.“
DEI převážně své pozice dobylo krádežemi a jeho zastánci se bojí zapojit do debaty o svých zásadách a jejich důsledcích. To, co v současnosti chrání školy, které se k tomu přidaly před konkurencí, je skutečnost, že školy nevyznávající DEI nemají snadno po ruce možnost komunikace o této skutečnosti. MFE značky by byly přesně tím, čím by se toho dosáhlo.
Vysoké školy a univerzity, které se DEI ubránily, by se měly prohlásit za školy oddané Zásluhám, férovosti a rovnosti a vysvětlovat, proč na tom záleží. Studenti, kteří chtějí vzdělání bez ideologického hávu, by tíhli k MFE institucím. Také sponzoři vzdělání, kteří nechtějí vyhazovat své peníze podporou škol, které podvrací základy národa, by se poohlíželi na MFE školách.
Za další by MFE školy nejenže poskytly lepší vzdělání, ale dělaly by to s nižšími náklady, protože by se nemrhalo zdroji na správce „diverzity“.
Vysoké školy a univerzity, které se podvolily DEI, by měly velkou konkurenční nevýhodu oproti těm, které nabízí pouze přínosné vzdělání. Doufejme, že je MFE překonají.