Sláva, tak prý je nebezpečí zažehnáno. Totiž prý se již nemusíme bát vstoupit do bankovní unie. Alespoň to řekla česká strana poté, co „úspěšně“ prosadila na posledním jednání ministrů financí „své zájmy“. Ke štěstí české delegaci stačilo ujištění, že na české banky nebude nový centrální regulátor vyvíjet nátlak, aby se přeměnily v pouhé pobočky mateřských bank. Mohlo by se zdát, že vlk se nažral a koza zůstala celá. Až na to, že sem by se spíš hodilo rčení, že jsme se nechali opít rohlíkem. Protože pseudospor o tom, za jakých podmínek někdo smí či nesmí tlačit na banku, aby dál byla suverénní bankou nebo pouhou pobočkou, není vůbec jádrem rizika, které s sebou bankovní unie přináší.
Ano, řada evropských bank je prohnilých. Řada z nich dělá svůj byznys přehnaně rizikově, protože spoléhají na to, že jsou moc velké a že je stát vždycky ochotně zachrání. Některé z nich se dokonce pohybují za hranou zákona a dokonce to i veřejně přiznaly. Ale bankovní unie – to je řešení víc než neohrabané. Ono je dokonce naprosto kontraproduktivní. A to i po těch drobných změnách, které jsme si s takovou slávou vydupali.
On totiž rádoby chytrý bruselský úředník vymyslel bankovní unii proto, aby evropské banky byly odolnější proti šířícímu se dluhového požáru. Vymyslel ji, aby banky nezačaly padat jako domino, jakmile se u jedné z nich objeví problém. A aby bankám lidé více důvěřovali. Jenomže rádoby chytrý bruselský úředník poněkud pozapomněl, že přesně naopak, než zamýšlel, se nákaza tím víc šíří, čím víc jsou nemocní pohromadě a provázaní.
Celá desetiletí se vyspělý svět snažil vystavět mezi jednotlivými bankami zdi, aby se tak snadno v případě problémů navzájem neinfikovaly. Co víc, dokonce se stavěly takzvané čínské zdi i v rámci jednotlivých bank. To aby na sobě navzájem neparazitovaly různé divize banky věnující se rozdílným činnostem, a aby se tak nemohly navzájem oslabovat: Třeba obchodování s cennými papíry na jedné straně a poskytování úvěrů na straně druhé. Hříčkou historie je, že toto rozdělování bank bylo důsledkem velké hospodářské krize z dvacátých let minulého století ve Spojených státech. Banky se tak rozdělením měly stát odolnější.
Je celkem legrační, co řekla německá kancléřka Angela Merkelová po ukončení jednání o bankovní unii. Prý je ráda, že se EU ohledně svého bankovnictví již poučila. To měla na mysli, že se poučila z oné Velké krize 20. let…? Takže teď tu máme jinou krizi, která svým rozsahem často bývá k oné „Velké“ přirovnávána. A Brusel najednou má nápad jako hrom: Co takhle krizi porazit něčím, co tu „ještě nebylo“, totiž banky pospojovat? Ale tentokrát nebudeme přízemní, nebudeme jen spojovat všechny činnosti v rámci jedné banky (obchodování s cennými papíry a poskytování úvěrů). Půjdeme ještě mnohem dál: Propojme co možná nejvíc všechny velké banky v rámci EU! Prý pak banky jistě budou odolnější.
Nebudou. Tak třeba namátkově jen jeden aspekt bankovní unie, totiž vzájemná pomoc uvnitř bankovní skupiny. Na první pohled to vypadá docela dobře: V rámci finanční skupiny se vytvoří dohoda, že pokud se některá banka nebo jiná instituce v rámci propojené finanční skupiny dostane do problémů, ostatní členové této skupiny mu pomohou. Koneckonců v jedné rodině bychom si měli pomáhat, ne? Ale zamysleme se, co to vlastně znamená: Zkolabuje nám nějaká řecká banka. Protože patří do EU, a tedy do bankovní unie, přijde jí na pomoc její sestra ze Španělska. Protože tím ovšem sama španělská banka začne mít problém, přispěchá jí na pomoc její francouzská matka. A protože ta se tím zcela kapitálově vyčerpá, je tu ještě slovenská dceřinka, aby své mateřské bance pomohla. A když slovenská dcerka bude mít problémy, nevadí, to je jenom malá slovenská banka, hlavně že jsme zachránili tu velkou francouzskou…
Zkrátka bankovní unie není ničím jiným než kolektivní zodpovědností zdravých bank za dluhy problémových bank. Takže spojené nadnárodní bankovnictví se stane mnohem víc nebezpečné.
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: