Resignovaná slovenská premiérka Iveta Radičová se otřela o Čechy za jejich nepřistoupení k paktu rozpočtové kázně a vyvolala tak bouřlivé reakce, které ve své nejnižší formě použivaly munici s obsahem hořkosti z údajné kolonizace menšího, ale nepochybně vyspělejšího národa tím větším a zaostalejším, z druhé strany se vytahovala zrada republiky paktováním se s Hitlerem v roce 39, prostě bylo veselo. Nějak při tom zaniklo, že na Slovensku jsou tento víkend předčasné parlamentní volby a že tedy slova Radičové byla určena zaprvé domácím uším, kde je jakýkoli výpad proti Čehúnom v určitých vrstvách stále kvitován a za druhé tím Radičová vysílá pozitivní signály těm, kvůli nimž porušila své předvolební sliby Slovákům, že nepodpoří žádný transfer slovenských peněz na záchranu předlužených států. Porušením tohoto slibu nechala padnout vládu a sebe pasovala do role politického lháře. Myslím, že se brzy dozvíme, co dostala slíbeno za tuto bezcharakterní otočku.
Protože jsem na Slovensku takříkajíc smažený-vařený sleduji s povzdálí a nezaujatě slovenskou předvolební kampaň a přestože to není můj boj, je mi z ní chvílemi smutno, protože je v podstatě zrcadlovým obrazem toho co se vždy před volbami děje i u nás. Rozhodně k tomu smutku nepřispělo vypuštění mohutného skandálního lidoopa mezi lidi, protože tato forma politického předvolebního boje je už v našem středoevropském prostoru tradicí. Smutno je mi proto, že si lidé v naší civilizaci opravdu nezaslouží mít méně zkorumpovanou méně neschopnou a více spravedlivou a více slušnou vládu. Jediná strana, která se v otázce eurovalu zachovala slušně a nezradila své voliče, Sulíkův SaS, se potácí na hranici volitelnosti, obdoba naší sociální demokracie, strana Smer bezbřehého populisty Fica, jehož poslední vláda způsobila drastický nárůst zadlužení Slovenska (téměř ztrojnásobení) má naopak nakročeno k drtivému vítězství.
Dalším fenoménem hodným k zamyšlení jsou témata předvolební kampaně. Přestože se v těchto volbách vyrojilo na Slovensku několik nových politických subjektů, ani jedna kampaň jako by neviděla, že ve Španělsku jsou na ulicích policií bití lidé při pokojných demonstracích, v Řecku hoří budovy, Island ukázal mezinárodním banksterům vztyčený prostředník, lidé vzali moc do svých rukou, odmítli zaplatit dluhy domácích bank, donutili padnout vládu a parlament a spolu s odborníky na ústavní právo posílili základy své demokracie. Není divu, že naše presstitutky o tom mlčí jako hrob. Naši političtí hochštapleři se toho bojí, jako čert kříže. Ještě bychom si vzali mustr. Žádné strachy, naše pasivita je nekonečná, hlavně, že máme všude tydlety akvaparky.
Vezměme si tedy onu probíhající slovenskou kampaň. Fico po socanovsku slibuje všem všechno, slovakocentrismem posedlý ožran Slota, o němž si sami Slováci říkají vtip, že na vietnamské tržnici jednomu obchodníkovi opáčí: „Čo žmúriš, Maďar!“ (překlad: Co mhouříš oči, Maďare), na bilboardech potáhl rollingstonovský jazyk slovenskou vlajkou jako rakev v zahraniční misi padlého vojáka a že se má všude na Slovensku mluvit jenom slovensky. Překvapivě banální je kampaň nově vzniklé strany 99% (jakože reprezentují 99% chudých obyvatel Slovenska proti tomu 1% boháčů. Přitom mají bilboardy na každém rohu, až si člověk musí položit otázku: Kdopak je asi financuje?). Člověk by u takové strany očekával témata jako posílení přímé demokracie ale ne ne. Nejčastěji používaný bilboard hlásá, že jsou za stejné platy mužů a žen. To je opravdu něco úplně nového. Jiná strana zase žádá aby bylo zatočeno s korupcí, Slota kromě padlého jazyka chce ještě zvýšit důchody o 1200 Euro. Kde na to vezme neříká. Zdroje zřejmě jsou. Další strana chce samozřejmě spravedlnost a stejný metr pro všechny, tedy i pro politiky. Jiná chce odstranit narkomany bezdomovce a herny. Zřejmě je postřílí (první a druhé) a rozstřílí (třetí). Vrcholem onoho panoptika je svérázná Nora Mojsejová, která ani ve volební kampani nezapomíná na svůj genitální slovník. Kromě tohoto východniarského folklóru, který je alespoň zábavný, je to banalita na banalitu, stará oprášená kliše, kterým by už snad nikdo neměl věřit, protože už byla recyklovaná tolikrát a vždy spolehlivě nedodržena. V té kampani není ani jedno skutečně důležité politické téma, které by reflektovalo choroby jejich i naší smrtelně nemocné demokracie.
A tak si říkám, že prostě máme to co chceme a tedy to co si zasloužíme. Chléb a hry. Slovenské preference to ukazují v celé nahotě. Jediná strana, která se zachovala prinicpiálně bude ráda, když se dostane do parlamentu, Slibotechny, podvodníci všeho druhu, rozeštvávači a hochštapleři zasednou v parlamentu ke korytům a budou čtyři roky mlaskat a mlaskat, občas odříhnou, ale hned zase pokračují v hostině.
Jaroslav Moučka vyšlo na blog.idnes.cz redakčně kráceno
Kam dál: