Americké stažení ze Sýrie a z Afghánistánu stejně jako rezignace generála Mattise jsou důkazem probíhajícího převratu, který otřásá současným světovým řádem. Spojené státy už nejsou vůdcem ani na hospodářském ani na vojenském jevišti. Odmítají dále bojovat za výlučné zájmy nadnárodních finančníků. Jejich aliance, kterých k tomu vedení využívaly, se začínají rozpadat, aniž by si však tito jejich někdejší spojenci přiznali ten mohutný vzestup Ruska a Číny.
- prosince 2018 zaznělo to oznámení o částečném stažení amerických vojsk z Afghánistánu a o úplném stažení ze Sýrie jako hromobití. Den po něm následovala rezignace ministra obrany Jamese Mattise. I přes toto ujištění o rozporech mezi oběma těmito muži se oba mají ve vysoké vzájemné úctě a jejich rozdílná stanoviska nemají nic společného s těmito stahováními, nýbrž jde o způsob, jak si poradit s důsledky předchozích nezvládnutých her. Spojené státy stojí před volbou, která bude znamenat rozklížení a transformaci tohoto světa.
Než se do něčeho pustíme, abychom neštěkali pod nesprávným stromem, na němž pachatel už nesedí, bychom si měli vzpomenout na podmínky a záměry spolupráce mezi Trumpem a Mattisem.
Jakmile Donald Trump nastoupil do Bílého domu, tak si pečlivě vybral trojici vysokých vojenských důstojníků, kteří mají dostatečnou autoritu k dosažení změn postojů v ozbrojených silách. Michael Flynn, John Kelly a zvláště James Mattis mezitím už odešli nebo jejich odchod probíhá. Všichni tři muži jsou velcí vojáci, kteří společně odporovali za Obamova prezidentování svému vedení (1). Ti nepřijímali strategii realizovanou velvyslancem Johnem Negropontem na vytváření teroristických skupin pověřovaných rozdmýcháváním občanské války v Iráku (2). Všichni tři stáli za prezidentem Trumpem v jeho snaze zrušit washingtonskou podporu džihádistům. Nicméně každý z nich měl i svou vizi role Spojených států ve světě a skončili střetem s prezidentem. Bouře, kterou přiživily mezi-termínové volby, nakonec přišla (3). Nastal čas znovu si rozmyslet mezinárodní vztahy.
Sýrie
Když Donald Trump už v dubnu slíbil americké stažení ze Sýrie, tak ho Pentagon přesvědčil, aby zůstal. Ne kvůli tomu, že by těch pár tisíc chlapů mohlo zvrátit průběh této války, ale proto, že jejich přítomnost fungovala jako protiváha proti ruskému vlivu a jako podpora Izraele.
Avšak dovezení ruských protileteckých zbraní Syrské arabské armádě, zvláště střel S-300 a super-rafinovaných radarů koordinovaných systémem automatického velení a řízení Polyana D4M1, změnilo rovnováhu moci (4). Přítomnost amerických vojáků od toho okamžiku začala být kontraproduktivní, když jakýkoliv útok pro-amerických žoldnéřů už nemohl být podporován americkým letectvem bez rizika ztráty letadel.
Když se Pentagon stáhne už teď, tak se vyhne měření sil a pokoření v nevyhnutelné porážce. Rusové opravdu totiž odmítly Spojeným státům a Izraeli dát bezpečnostní kódy raket dodaných Sýrii. To znamená, že po letech Západní arogance už Moskva odmítla dělit se o kontrolu nad Sýrií, jak to přijala na první Ženevské konferenci v roce 2012 a když se dohodnuté podmínky začaly porušovat už o pár týdnů později.
Kromě toho Moskva už dávno uznala, že americká přítomnost je z hlediska mezinárodního práva ilegální a že Sýrie může legitimně jednat v sebeobraně.
Důsledky
Rozhodnutí stáhnout se ze Sýrie s sebou nese důsledky.
1 – Pseudo-Kurdistán
Západní projekt na vytvoření koloniálního státu v severovýchodní Sýrii, který se připíše Kurdům, se realizovat nebude. Ve skutečnosti mu i čím dál méně Kurdů poskytovalo svou podporu, když se ukazovalo, že takovýto úchvat by byl srovnatelný s jednostranným vyhlášením státu Izrael židovskými milicemi v roce 1948.
Jak už jsme často vysvětlovali, Kurdistán by byl legitimní pouze uvnitř hranic, v nichž byl uznán konferencí Conférence de Sèvres v roce 1920, jinými slovy v místech, kde je dnes Turecko, a nikde jinde (5). Ale i tak Spojené státy spolu s Francií ještě před pár týdny uvažovaly o možnosti vytvoření pseudo-Kurdistánu na arabské půdě a o jeho správě pod mandátem OSN, kde správcem by byl bývalý francouzský ministr mj. i zahraničí Bernard Kouschner (6).
2- Cebrowského strategie
Pentagonský projekt „Velkého Středního východu“ probíhající posledních sedmnáct let se neuskuteční. Tento výtvor admirála Arthura Cebrowského byl vymyšlen ke zničení všech státních struktur v regionu s výjimkou Izraele, Jordánska a Libanonu (7). Tento plán, který začal v Afghánistánu a rozšířil se až do Libye a který stále běží, bude ukončen na syrském území.
Už není dále přijatelné, aby americké armády bojovaly za peníze daňových poplatníků výlučně za zájmy globálních finančníků, a to ani těch, co jsou americkými občany.
3 – americká vojenská nadřazenost
Ten post-sovětský světový řád založený na americké vojenské nadřazenosti je teď už mrtvý. Přijmout to může být těžké, ale nic to nezmění. Ruská federace má už teď pokročilejší výzbroj jak konvenční (od roku 2015), tak jadernou (od roku 2018) – (8). Skutečnost, že ruské armády mají jen třetinovou početnost oproti americkým a za mořem mají umístěné jen velice omezené kontingenty, vyvrací hypotézy o ruském imperialismu.
Vítězové a poražení
Válka proti Sýrii do několika měsíců skončí kvůli nedostatku žoldnéřů. Dodávky zbraní od určitých států koordinované KKR fondy mohou ještě chvilku tu lumpárnu táhnout, ale nenabízí naději na změnu směru událostí.
Bez jakýchkoliv možných pochybností jsou vítězi v této válce Sýrie, Rusko a Írán, zatímco poražených je těch 114 států, které se přidaly k „Přátelům Sýrie“. Některé z nich ani nečekaly na konečnou porážku, aby zkorigovaly svou zahraniční politiku. Ve skutečnosti Spojené arabské emiráty už oznámily nadcházející znovuotevření své ambasády v Damašku.
V případě Spojených států je to však o něco složitější. Administrativy Bushe juniora a Obamy nesou veškerou odpovědnost za tuto válku. Právě ty ji naplánovaly a realizovaly v rámci budování unipolárního světa. Na druhou stranu Donald Trump jako kandidát tyto administrativy obviňoval, že zanedbávají ochranu amerických občanů a radši slouží zájmům nadnárodních finančníků. Od té doby, co je pan Trump prezidentem osekává podporu své země džihádistům a stahuje své muže z Velkého Středního východu. Musí se tudíž i na něj pohlížet jako na jednoho z vítězů této války a mohl by tudíž logicky vyklouznout z americké povinnosti zaplatit za válečné škody způsobené těmito nadnárodními společnostmi (9). U něj je to teď otázka přeorientování ozbrojených sil na obranu amerického území, ukončení celého toho imperiálního systému a rozběhu rozvoje americké ekonomiky.
Afghánistán
Spojené státy v posledních několika měsících diskrétně vyjednávají s Talibanem o podmínkách jejich stažení z Afghánistánu. První kolo kontaktů s velvyslancem Zalmay Khalilzadem proběhlo v Kataru. Druhé kolo právě začalo ve Spojených arabských emirátech. Účastní se ho kromě delegací USA a Talibanu i Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán. Dorazila i delegace afghánské vlády v naději, že se bude moci zapojit.
Už je tomu sedmnáct let, co spojené Státy s Velkou Británií vpadly do Afghánistánu, kdy oficiálně šlo o odvetu za útoky z 11.9. Po této válce však v roce 2001 přišla vyjednávání v Berlíně a v Ženevě. Tato invaze neměla za cíl stabilizovat tuto zemi, aby ji šlo ekonomicky vykořisťovat, nýbrž zničit jakoukoliv formu státu, aby šlo její vykořisťování dostat pod kontrolu. Prozatím to fungovalo, protože s každým dnem je tam situace o něco horší než den předtím.
Připomeňme, že mizérie Afghánistánu začala za Carterova prezidentství. Tehdy národně bezpečnostní poradce Zbigniew Brzeziński povolal Muslimské bratrstvo a Izrael, aby spustily teroristickou kampaň proti tehdejší komunistické vládě (10). Vyděšená vláda apelovala na Sověty, aby jí pomohli udržet pořádek. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka následovaná občanskou válkou a pak následovaná anglo-americkou invazí.
Když prezident Trump po čtyřiceti letech nepřerušeného ničení konstatuje, že přítomnost amerických vojsk není pro Afghánistán žádným řešením, tak je to najednou problém.
Místo Spojených států v dnešním světě
Stažením poloviny amerických vojsk legálně umístěných v Afghánistánu a všech těch ilegálně okupujících Sýrii dodržuje prezident Trump jeden ze svých volebních slibů. Ještě musí stáhnout těch zbývajících 7 000 mužů a žen, kteří tam zůstávají.
V tomto kontextu položil generál Mattis ve svém rezignačním dopise fundamentální otázku (11). Ptá se: „Jedním ze základních kamenů mé víry, kterou jsem vždy zastával, bylo, že naše síla jako národa je nerozborně spojená se silou našeho unikátního a důkladného systému aliancí a partnerství. Dokud budou USA zastávat roli nepostradatelného národa svobodného světa, nemůžeme chránit své zájmy nebo účinně sloužit této roli, aniž bychom udržovali silné aliance a projevovali k těmto spojencům úctu. Stejně jako vy, i já jsem od počátku říkal, že ozbrojené síly Spojených států by neměly být světovým policistou. Místo toho musíme použít veškeré nástroje americké moci, abychom zajistili společnou obranu, včetně poskytnutí efektivního vůdcovství pro naše aliance. 29 demokracií předvedlo sílu svého odhodlání bojovat po našem boku po útoku 11.9 na Ameriku. Ta poražená koalice 74 zemí ISIS je toho dalším důkazem.“
Jinými slovy James Mattis nezpochybňuje logiku stažení amerických vojsk z Afghánistánu a Sýrie, ale to, co poté nejspíš ještě přijde – tj. rozpuštění aliancí kolem Spojených států a nakonec i možný rozpad NATO. Podle ministra obrany musí Spojené státy poskytnout svým spojencům opětovné ujištění, kdy u nich vzbudí dojem, že vědí, co dělají, a že jsou pořád nejsilnější. Moc nezáleží na tom, zda je to pravda, nebo ne, důležité je udržet za každou cenu soudržnost mezi spojenci. Avšak pro prezidenta je tu jasné a tvrdě přítomné nebezpečí. Spojené státy už ztratily své postavení nejsilnější ekonomiky ve prospěch Číny a teď už i první místo ve vojenské moci ve prospěch Ruska. Je nutno přestat být jednookým králem mezi slepými a ze všeho nejdřív se postarat o sebe.
James Mattis se v této záležitosti chová jako voják. Ví, že národ bez spojenců je ztracen od samého počátku. Donald Trump zase myslí jako ředitel společnosti. Ze všeho nejdřív musí udělat čistku v deficitních pobočkách, které hrozí, že potopí celý podnik.
December 26, 2018
—
[1] Cobra II: The Inside Story of the Invasion and Occupation of Iraq, Michael Gordon & Bernard Trainor, Atlantic Book, 2006.
[2] ISIS is US: The Shocking Truth Behind the Army of Terror, George Washington’s Blog, Wayne Madsen, Webster Griffin Tarpley, Syrian Girl Partisan, Progressive Press, 2016.
[3] “International relations: the calm before the storm?”, by Thierry Meyssan, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 9 October 2018.
[4] “Why is the United States suddenly withdrawing from Syria?”, by Valentin Vasilescu, Translation Anoosha Boralessa, Voltaire Network, 21 December 2018.
[5] “The Kurdistan projects”, by Thierry Meyssan, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 5 September 2016.
[6] “Bernard Kouchner enters Syria illegally”, Translation Anoosha Boralessa, Voltaire Network, 14 December 2018.
[7] The Pentagon’s New Map, Thomas P. M. Barnett, Putnam Publishing Group, 2004. “The US military project for the world”, by Thierry Meyssan, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 22 August 2017.
[8] “Vladimir Putin Address to the Russian Federal Assembly”, by Vladimir Putin, Voltaire Network, 1 March 2018. “The new Russian nuclear arsenal restores world bipolarity”, by Thierry Meyssan, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 6 March 2018. « Les moyens russes de Défense hypersonique », par Valentin Vasilescu, Traduction Avic, Réseau Voltaire, 28 mai 2016.
[9] “Seize the transnational corporations to rebuild Syria?”, by Thierry Meyssan, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 14 August 2018.
[10] « Brzezinski : “Oui, la CIA est entrée en Afghanistan avant les Russes …” », par Zbigniew Brzeziński, Le Nouvel Observateur (France) , Réseau Voltaire, 15 janvier 1998. Charlie Wilson’s War: The Extraordinary Story of the Largest Covert Operation in History, George Crile III, Atlantic Monthly Press, 2003.
[11] “Resignation letter from James Mattis”, by James Mattis, Voltaire Network, 20 December 2018.