Vojenské zásahy západu v rámci Arabského jara jsou prý obdobou pomoci ve druhé světové válce. Prý když bylo pomoženo nám tehdy při boji za svobodu, musíme my teď pomoct jinde. Tak tohle může dát na stejnou úroveň jen hlupák nebo demagog.
Setkávám se s tím poměrně pravidelně. Výše uvedený názor zastávají, soudě podle jiných jejich projevů, především ti, kdo u nás obdivovali Václava Havla, a když si mají vybrat mezi Obamou a jakýmkoli republikánským kandidátem, vyberou stávajícího prezidenta. Nevím, jestli je to z důvodu naprostého podlehnutí praktikám kvalitní masáže v období mediokracie a tím ztráty zdravého rozumu, nebo v důsledku ochraňovatelské úchylky s pocitem pomáhat za každou cenu, ať je cílem pomoci kdokoli a kdykoli. Hlavně ať SE pomáhá, protože pomáhat jiným SE musí. Faktem je, že za poslední roky jsme jakoukoli vojenskou pomocí podělali v každé zemi, kam jsme jako součást západních vojenských struktur vstoupili, co jsme mohli.
Ve druhé světové válce šlo o něco zcela jiného. Představitelé jednoho státu a následně jeho spojenci, ať už se do té role dostali jakkoli, se rozhodli vojensky napadnout jiné a získat jejich území. V takovém případě, za předpokladu, že o to napadený stát požádal, byla pomoc armád jiných států zcela namístě. Tento naprosto základní předpoklad, tedy napadení druhého prvním, je přesně to, co od prvopočátků chybí v každém jednom státě Arabského jara.
Nedělejme si iluze, že v druhé světové válce šlo jen o svobodu národů jednotlivých států. Už tehdy šlo nakonec také o sféry mocenského vlivu. Kdyby ne, nebylo by následného Východu a Západu. Přesto byla alespoň pro některé státy výsledkem určitá míra svobody a absence násilí. Přesným opakem je všechno to, co se nyní děje v Arabským jarem dotčených státech, a co nyní chystají pro Sýrii. Nejenže žádný z těchto států nikdy nechtěl napadnout někoho jiného, a proto jakýkoli vojenský zásah cizího státu není ničím jiným, než invazí, ale mocenské zájmy hrály při této „pomoci“ první housle.
Řeči o svobodě a míru jsou v kontextu výsledků naprosto tristní. Chaos, násilí, bezpráví a kmenové války. Pokud to bylo cílem, pak to západní mocnosti zvládly na jedničku. Řadu vlastních problémů se politikům podařilo zdárně upozadit a přehlušit novými válečnými konflikty ve světě, které by bez naší „pomoci“ už dávno nebyly, a které si „vyžádají“ další naši „pomoc“. Nechť si ale představitelé našich států nechají od cesty ty kecy o svobodě a míru, který tam jako vyspělá demokratická část světa přinášíme. Faktem je, že v těch zemích nebyl nikdy takový klid, ale zejména bezpečí pro náš západní svět, jako v období vlády těch, u jejichž svržení či dokonce smrti jsme stáli po boku rebelů, za jejichž rádoby vlády se tam nyní topí lidé v krvi. Srovnávat za takového stavu současné invaze s pomocí za druhé světové války je nejen hloupé, ale je to i pošlapáním památky tehdejších obětí.
František Matějka vyšlo na:
Srovnávat Arabské jaro s druhou světovou? Blbost nebo úmysl