Hysterie
Na naší škole, a předpokládám, že i na mnoha dalších, se rozjela vlna odporu vůči nově zvolenému prezidentovi. Mezi studenty byl zcela jasným favoritem Karel Schwarzenberg, přičemž rozhořčení z porážky se u mladých nejspíše ještě umocňuje tím, že ve volbě zvítězil právě Miloš Zeman, jakýsi symbol jedné, staré éry, od níž cítili studenti potřebu se již odpoutat. Jako výraz nespokojení se mí drazí spolužáci rozhodli sundat prezidentský portrét ze zdi. Alespoň je nenapadlo ho jakkoli poškodit, byl uschován do skříně.
Ve svém starším článku popisoval Jakub Skala pozoruhodnou situaci ještě před druhým kolem volby hlavy státu. Mnoho z nás jistě neminula hesla typu: „Kdo nevolí Karla, je idiot, kdo nevolí Karla, je zpátečník. Kdo nevolí Karla, nechce dobro.“ Jelikož toto bylo asi jediné z popsaného ve zmíněném článku, co jsem zažil také, překvapilo mne, jak se projevuje mé okolí po volbě. Demokraticky byl zvolen nějaký kandidát, za normálních okolností tečka, hotovo. Podivuju se, proč tomu tak není i nyní. Jak jsem uvedl výše, Zemanův portrét už u nás nevisí, o tomto aktu se však samozřejmě demokraticky hlasovalo. Nikdo mě asi nenařkne ze sympatií k čerstvě vybranému prezidentovi, avšak hlasoval jsem proti sundání obrazu. A jakmile jsem jako jediný zvedl v daný moment ruku, přiletěl zezadu „přátelsky myšlený“ pohlavek se slovy ve smyslu, jestli mi nehráblo. Ne, nezbláznil jsem se, dobře vím, že žádný zákon nepřikazuje, aby na zdi portrét visel, jde pouze o tradici. Nechtěl jsem vyjádřit jakýkoli jiný názor než nesouhlas, nesouhlasím s celou tou hysterií kolem Karla Schwarzenberga a nenáviděním Miloše Zemana. Jde totiž podle mě pouze o povrchní spor.
Demokracie
Když se nad tím člověk zamyslí, tak proti čemu vlastně přesně má být toto gesto (sundání fotky) namířeno? Výsledku demokratických voleb? Takže v podstatě nesouhlasí s demokracií jako takovou? Ani jeden z dotyčných, co takto projevili svůj nesouhlas, by se ani neodvážil zpochybnit demokracii jako společenský systém. Přitom právě demokracie a jakékoli jiné systémy založené na vládě určitých jedinců nad ostatními, jsou podstatou problému. Ve svém druhém článku, tentokrát o povolební situaci, se Jakub Skala rozepsal:
„Říká se, že demokracie je vláda většiny. Inu, vítěze prezidentských voleb zvolilo něco přes 2 700 000 občanů České republiky, což odpovídá cca 26 %. Šestadvacet procent obyvatel nějak hlasovalo a kvůli nim má všech 10,5 milionu lidí žijících na území ČR za prezidenta Zemana. Obdobná situace by nastala, i kdyby vyhrál kandidát druhý, takže si nemají co vyčítat. Vztek, vyhrožování emigrací, nadávky, smutek, nářek – to jsou nejčastější reakce voličů poraženého kandidáta. Přesto se málokdo z nich zamyslí nad příčinou tohoto neustále se opakujícího problému. V demokracii vždy bude žít někdo, komu se současný prezident (vláda, senátor, městský zastupitel…) nebude líbit. Jak je vidět na posledních prezidentských volbách, nemusí jít zdaleka o menšinu. Zemana nevolilo 74 % obyvatel, a přesto se stal prezidentem celé České republiky. Čtyřiasedmdesát procent lidí ostrouhalo – někteří se nemohli vyjádřit, někteří se nechtěli vyjádřit a zbytek se vyjádřil přímo proti. Tihle všichni mají smůlu. Ale nevadí, jede se dál. Příště snad budeme na vítězné straně.“
Státní vzdělávání
Mrzí mě, že spousta naštvaných lidí směřuje svou energii špatným směrem, namísto aby se zaměřili na podstatu problému, jestli lidé skutečně potřebují někoho, kdo bude řídit pomalu každý jejich krok. Málokomu vadí porušování základních práv, jako například krádež jménem daň, jelikož se ve státem řízených/regulovaných institucích učí pouze filozofové jako J. Locke, J. J. Rousseau, v „lepším“ případě T. Hobbes, či dokonce N. Machiavelli, T. More nebo T. Campanella. Jaký jiný obrázek o úloze vládců (státu) ve společnosti si může kdo vůbec vytvořit, když všichni hovoří o jakési „společenské smlouvě“ nebo o utopii v čele s mocnými vládci, kteří zjednají pořádek? Probírá se K. Marx, M. Heidegger a podobní ultra-etatisti, přitom nejblíže opačnému pólu je pravděpodobně F. A. Hayek. Těžko se pak cokoli změní, když se k alternativním informacím dostává jen člověk, který je cíleně vyhledává. Pak se není čemu divit, že se stále dokola naivně snažíme prosadit na úkor ostatních, „jede se dál, příště snad budeme na vítězné straně“.
Originální článek naleznete zde:
Stručně: Hysterie, demokracie a státní vzdělávání