Tibor Mach: O “podpoře růstu” a “rozpočtové odpovědnosti”

Se vzestupem levice v Evropě se v médiích vyostřuje debata mezi zastánci “rozpočtové odpovědnosti” a táborem “podpory růstu”. Uvozovky jsou na místě.

Mnozí komentátoři (v čele s ekonomem Paulem Krugmanem) vítají volbu Françoise Hollanda do úřadu prezidenta Francie jako dlouho očekávaný obrat k racionalitě a ústup od nesmyslné a škodlivé politiky rozpočtové odpovědnosti, kterým dávají za vinu současné zhoršující se vyhlídky evropské ekonomiky. Nefungující doktrína brutálních škrtů má být nahrazena masivními investicemi státu, tedy takzvanou podporou růstu. Pokud se ale podíváme blíže na dosud zavedená opatření, zjistíme, že s těmi škrty to zdaleka tak horké nebude.

Brutální škrty, aneb Evropská první derivace

Paul Krugman kritizuje mimo jiné dosavadní politiku snižování veřejných výdajů ve Francii a ve Velké Británii. Daniel Mitchell z amerického think-tanku Cato Institute přitom na základě dat z Eurostatu poukazuje na to, že ve skutečnosti k žádnému poklesu vládních výdajů v posledních dvou letech ani v jedné z těchto zemí nedošlo. Výdaje se naopak neustále zvyšovaly. Paul Krugman (nositel Nobelovy ceny za ekonomii) si zřejmě plete velikost výdajů s její první derivací, tedy růstem výdajů. Jak je vidět z grafu níže, růst veřejných výdajů skutečně v obou zemích v posledních letech mírně zpomalil. Tomu ale těžko lze říkat “brutální škrty”. Pokud budeme trochu mírnější a srovnáme růst státních výdajů s mírou inflace, zjistíme, že zatímco ve Velké Británii výdaje rostly o něco pomaleji než inflace, ve Francii tomu tak nebylo a v jejím případě tedy nelze mluvit už o vůbec žádných škrtech. Pokud tedy za škrty nepovažujete zpomalení růstu výdajů.

Podobná data nabízí ve svém článku Richard Rahn. V tabulce níže (zde s českými popisky) ukazuje na základě dat z MMF a časopisu The Economist vývoj zastoupení státu v ekonomice několika evropských zemí (a USA) a současně vývoj nezaměstnanosti v těchto státech.

* odhad

Samé nové daně

Ve skutečnosti se tedy v drtivé většině případů politika “rozpočtové odpovědnosti” omezuje na druhou stránku bilance, tedy příjmy do státní kasy. Koneckonců i u nás vláda zalepuje díry v rozpočtu zaváděním nových daní, obnovuje daňovou progresi a celkově dochází k největšímu zvýšení daňové zátěže v historii České republiky. Slušný výkon na “pravicovou vládu”.

Nástup “tábora podpory růstu” signalizuje, že politice zvyšování daní nastávají zlaté časy (téměř) všude v Evropě. V módě jsou především různé “solidární” daně zaměřené na skupinu daňových poplatníků s nejvyššími příjmy. Tyto daně jistě přinesou podporu voličů leckterému politikovi, jedná se ale o čistě populistické opatření, jehož efekt je navíc zcela opačný než původní záměr. Příkladů by se našlo mnoho, vyberme jeden z poslední doby. Cameronova vláda v Británii zavedla v rámci politiky “rozpočtové odpovědnosti” 50% daň z příjmu pro osoby, jejichž roční příjem přesahuje 150 000 liber. Výsledkem je, že příspěvek do státního rozpočtu z daně z příjmu klesl meziročně o 509 milionů liber. Podobné “solidární daně” zavádí rovněž Španělsko, Itálie, Řecko, a jak již bylo zmíněno, i Česká republika. Kromě toho (opět není pro příklad třeba chodit daleko) jsou na vzestupu v celé Evropě DPH a spotřební daně.

Tudy cesta nevede

V jedné věci je třeba dát Paulovi Krugmanovi za pravdu. Současná evropská verze “rozpočtové odpovědnosti” spočívající v nárůstu (byť pomalejšímu než dříve) státních výdajů a zvyšování všemožných daní je skutečně nefunkční politika, která nikam nevede. Těžko se ale nedá mluvit o brutálních škrtech. Přitom posílení role státu v ekonomice cestou k prosperitě a stabilitě rozhodně není.

Původně vyšlo na blogu Tibora Macha, zveřejněno s laskavým svolením autora