Jsme závislí na státu. Čím dál tím více. Chceme, aby perfektně fungoval, poskytoval skvělý servis, řešil problémy, zajistil, že se budeme mít dobře, rozdával peníze. Jsme frustrovaní, že námi volení politici to neumí zajistit. Že stát nefunguje tak, jak si představujeme. Proč se to nedaří?
Od 19. století objem státního přerozdělování kontinuálně roste až do dnešních dnů. Rakousko Uhersko mělo na počátku 20. století daň z příjmů do 5% a k tomu několik spotřebních daní. Tehdejší stát za to dokázal vyzbrojovat armádu, udržovat bezpečnost, stavět železnice a silnice a zajistit školní docházku. O zbytek potřeb se už musel postarat každý sám, nemohoucím pomáhaly církve a jiné dobrovolnické a mecenášské organizace. Podnikaly firmy a živnostníci. Na stát tehdy jednotlivec pracoval jen zlomek času co dnes. Počet lidí závislých na státu byl velmi malý. Většina populace byla zodpověděna sama za sebe a své nejbližší.
Po sto letech jsme se dopracovali do opačného extrému. Do stavu patologické závislosti velké části společnosti na státu. Posuďte sami. Nadpoloviční většina obyvatel země dostává od státu více peněz, než kolik státu platí na daních a odvodech. Přes milión obyvatel dostává z podpory a dávek sedm až devět tisíc hrubého měsíčně. Státní důchod tvoří téměř 95% čistého příjmu důchodců, což představuje závislost na státě, která nemá jinde obdoby. Státních zaměstnanců je 1,1 milionů a stále jich přibývá. Platíme za to tím, že se blížíme ke stavu, kdy pracující věnují téměř polovinu své pracovní doby práci pro stát. Ale není to jen o penězích. Jaksi mlčky předpokládáme, že povinností státu je postarat se téměř o vše. O důchody, zdraví, vzdělání, bydlení, invalidy, ceny, směnný kurz, prostě o náš blahobyt.
A na blahobyt přece máme nárok. Většina politiků tento myšlenkový stereotyp podporuje, protože závisláky mohu ukojit pouze slibem, že dostanou další dávku. Mohou je ukojit iluzí, že hra na společnou kasu má smysl, že větší státní kasa znamená jejich větší blahobyt. Mohou je ukojit iluzí, že existuje hrstka osvícených vládců či expertů, kteří společnou kasu spravedlivě přerozdělí tak, že všichni budou spokojeni. Mohou je ukojit proto, protože většina občanů vidí stát pouze jako jakousi dojnou krávu namísto nástroje pro hledání rovnováhy mezi svobodou, komunitou a solidaritou. Velká část populace zjevně chce, aby byl za ně zodpovědný stát.
A to se státu líbí. Míra státní byrokracie neustále stoupá, náš život je regulován tisíci zákonů, nařízení, vyhlášek, směrnic, jejichž dodržování je selektivně a někdy i šikanozně vynucováno. Bohužel, zavést jednoduchou, srozumitelnou a společensky prospěšnou úroveň regulace neumíme. Stát umí získat stovky miliard na daních, odvodech, poplatcích a emisí vlastních dluhopisů. Bohužel, takto získané stovky miliard neumí hospodárně utratit. Tak kde je problém? Proč to celé nefunguje?
Nefunguje to, protože úlohou státu není populistické uspokojování stále více a více rostoucích potřeb závislých voličů z veřejné pokladny. Nefunguje to, protože právě stále rostoucí objem přerozdělování je příčinou hospodářských problémů. Nefunguje to, protože závislost se nedá vyléčit vyšší konzumací, ale jen a pouze odvykáním.