Němečtí šéfové mohou svým zaměstnankyním nařídit, aby nosily na pracovišti podprsenku. Ta ovšem musí být bílá nebo tělové barvy, aby nebyla vidět přes šaty. Také mají právo rozhodovat o délce jejích nehtů. Rozhodl o tom soud v Porýní-Vestfálsku, píše britský deník Daily Mail.
Otázka, zda je v pořádku, aby nám zaměstnavatel zasahoval do osobního života, není nic nového pod sluncem. Nutno však na úvod podotknout, že v této otázce je velmi důležité znát kontext. Je tedy omezování zaměstnance v pořádku?
Pokud jsme podepsali smlouvu s předepsaným dresscodem, má zaměstnavatel právo ho po nás vyžadovat. Na stejném principu plátí i omezování volného času, osobních zájmů, výběru přátel nebo veřejného vyjadřování. Pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem domluví na ovlivňování zaměstnancových aktivit a výstupů, je ono dodržování stanovených pravidel na stejné úrovni, jako dodržování pracovní doby nebo náplně práce.
A tohle je právě onen rozhodující faktor. Zaměstnanec je nejen v pozici objektu výběru, ale i výběrčím. Může si svobodně zvolit, zda na dané podmínky přistoupí, nebo ne. Pokud je tedy součástí smlouvy dohoda o dresscodu, je nejen v pořádku ale i na místě, aby ho zaměstnavatel vyžadoval.
Těmito pravidly se denně řídíme v divadlech nebo na plesech, kam nám nemusí být umožněn vstup, přes to, že ho máme zaplacený, pokud nedodržíme dresscode. To stejné však platí v MHD, školách nebo rodinných návštěvách.
Před souhlasem s jakoukoli smlouvou musíme zvážit všechny okolnosti a obětované příležitosti. S uzavřením smlouvy souhlasíme s dodržováním dohodnutých podmínek. Nedodržování těchto podmínek není boj o práva, nýbrž porušování práv někoho jiného.